Rumpelbubové a velikonoční střílení

V ulici je ještě šero. Obrysy domů jsou jako černé linky nakreslené do prostoru. Ale tu se čile míhají po hrbolaté dlažbě — podobné stínům — malé postavičky. Slyšíte je podle neklidných kroků, které jejich hrubá obuv nechává v ulici jako ozvěnu.

Jinak je toho časného rána naprosté ticho. Někde se otevírá okenice a ženský hlas volá: „Dejte si pozor!" Volání patrně platilo několika skřítkovsky vyhlížejícím postavičkám, které se rychle přesouvaly. Podél domovní fronty se plíží kočka, její mňoukání zní žalostně. Zdali ji opustil partner, nebo se chce dostat dovnitř? Ráno je svěží a teplý koutek u kamen se jí při zvuku ženského hlasu možná vybavil v paměti.

Pomalu se rozjasňuje, ale mlha časného jitra se ještě nerozplynula! Tu náhle ticho v ulici protne povel, vydaný chlapeckým hlasem. Spustí se rachot, klapání, řehtání a rumpelové bedny spojují své tóny do svérázného zvuku, který se ovšem s jinými hudebními nástroji nedá srovnat. Pak zapískání a je zase ticho.

Náhle znovu tentýž povel jako předtím a znovu se rozjede to hřmění a rachot. Teď už je slyšet o něco blíž. I venku se už rozednilo. Mlha a šero se rozplynuly.

Tu chlapci zahýbají v uspořádaném průvodu za roh. V čele velcí kluci s rumpelovými bednami. Nejeden bedna se zdá být těžká na tahání a působí tomu, kdo klikou otáčí, značné potíže. Ale takt otáčení, údery klapacího kladívka a otáčení řehtaček jsou bezchybné, ačkoli nejmenší na konci průvodu se musí hodně snažit, aby udrželi krok s těmi vpředu.

Ano, je přece velikonoční týden, svatý týden — Velký pátek. Budík na komodě ukazuje šestou hodinu ranní. Venku se už tak rozjasnilo, že je vidět obličeje pod štítky čepic. Všichni chlapci pocházejí ze stejné ulice. Ve stejném kroku a v rytmu svých otáčejících se a bušících nástrojů se úctyhodný průvod blíží k soše Nejsvětější Trojice. Třikrát ji obejdou. To se otevře leckteré okno a leckterá okenice. Vidíte za nimi stát matky s nejmenšími dětmi v náručí. Znovu zazní ostré zapískání a náhle je ticho. V tu chvíli přeletí náměstí a střechu hostince „U tří lip" pár holubů, jako by chtěli shromáždění pozdravit. Slyšet je jen šum jejich křídel, tak je v těch vteřinách ticho. Jako na tajné znamení sundávají všichni chlapci čepice z hlav a všichni současně klekají na kolena. Nato zazní jasně a čistě do rána „Otčenáš". Cítíte tu slavnostnost, která vyzařuje z této klečící a modlící se skupiny, a náhle je v člověku jakoby mír. Je to tajná radost z velikonočních svátků. Všechny tíže, které vás v posledních dnech trápily, jsou najednou pryč. Byla to modlitba chlapců?

Ta přirozená bohoslužba časného velkopátečního rána? Vlastně je to zahanbující, že se člověk jako dospělý musí nechat dovést dětmi, aby znovu našel sám sebe, aby se dozvěděl, kde hledat a nacházet útěchu. Náhlý pohyb skupiny, která se zvedá a znovu seřazuje, mě vytrhává z mého vnitřního rozjímání zpět do skutečnosti. Vůbec jsem si nevšiml, že hlasy po modlitbě umlkly. V duchu jsem byl zase chlapcem.

věta pokračuje na dalším listu ⟶