⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Po povelu se průvod, jak už bylo popsáno, znovu dal do pohybu. Obcházejí třikrát kolem „Trojice". Je opravdovou radostí poslouchat to nadšené rachocení, řehtání a klepání. Po pár minutách průvod zmizel za rohem Ettnerova domu směrem k Lesnické ulici. Ztišuje se rachot, řehtání a klepání i hlasy chlapců, kteří připomínají Ave Maria. Sousedské okenice se zavírají. Nyní už i první sluneční paprsky svítí do ulice a dopadají na pozlaceného holuba nad Poštmistrovým domem, který se vznáší nad sloupem Nejsvětější Trojice, a posílají svůj třpyt a jiskření do rána. I já zavírám svou okenici. Dnes jsem opravdu prožil Velikonoce, tak mi to prochází myslí toho velkopátečního rána.

Nikde v uplynulých letech jsem nesměl prožít tak krásné Velikonoce jako v našem městečku. V žádném jiném místě se tak nerachotilo, neklepalo a neřehtalo jako u nás doma. Město bylo rozděleno na rajóny a běda té rumpelové skupině, která to nerespektovala. Navzdory křesťanskému zvyku a zázraku vzkříšení se přitom často vedly velmi vzrušené šarvátky, když si Marktenerové nebo Obergaßnerové vzali do hlavy vniknout na území Bräuhausgassenerů. Ale i naopak se tvrdě bránilo. Zvláště na Bílou sobotu ráno se dávalo pozor a hlídalo se, aby na území nevstoupil žádný nepovolaný. Před vzkříšením zvonů, v 9 hodin, se nesmělo začít se sbíráním u obyvatel. Odkud tato dohoda vlastně pocházela, to nikdo neví. Běda tomu, kdo by chtěl tento zvyk porušit. Nutno ale říct, že obyvatelstvo se ukazovalo velmi chápavé a odškodňovalo rumpelové chlapce štědrými dary. Bratrsky se dělily peníze, vejce a ostatní dary. Jako capart — který přece jen mával řehtačkou — jste peníze potřebovali na to, abyste si na příští Velikonoce mohli pořídit rumpelovou bednu. Nejkrásnější a nejhlasitější rumpelové bedny dokázal vyrobit pan Pimpl na Desátkovém náměstí (Zehntplatz). Vím, že v naší skupině jich hodně pocházelo z jeho dílny. Ovšem docházelo i k opravám těchto zázračných výtvorů, které se rovněž musely hradit z rumpelových peněz. Takovou zátěž jsme nemohli přenášet na naše rodiče, ti byli rádi, že měli na stole každodenní chléb pro nás. Ale byla to pýcha opravdového rumpelového chlapce mít i opravdovou rumpelovou bednu. Kvůli tomu podstoupil jakoukoli oběť. Také se považovalo za krásnou a dobrou věc dělat něco se stejně smýšlejícími ve společenství pro obecné blaho. Řehtání, klapání a rachocení dělalo radost všem.

V našem městě nebyla žádná pobožnůstkářskost — jak se u nás doma říkalo — ale na velké svátky se všichni hrnuli do kostela a hledali Pána Boha. Tak se také zachovalo mnoho starých zvyků a ty byly pečlivě udržovány. Jedním z nich bylo „velikonoční jízda na koních" venkovské mládeže z farního obvodu. Švarně seděli všichni na velikonoční neděli ráno na svých krásně ozdobených koních, když přijížděli do města. Pokud si dobře vzpomínám, byli to Gfellerové, kteří tento zvyk velmi ctili.

Zvláštní zábavou bylo „velikonoční střílení", zejména s klíčovými pistolkami (Schlüsselbüchsen), svérázným střeleckým nástrojem. Vlastně se tím nestřílelo, vytvářela se tím rána. Patřilo k tomu i určité umění, jak s tím správně zacházet. Hledal se klíč s dutým brkem. Takové klíče se tehdy používaly na velké truhly, které byly téměř ve všech domech, a na skříňové zámky, které byly zasazeny všude ve dveřích. Nesměl být příliš hluboký, protože se s náplní na výbuch muselo šetřit, protože i ta stála peníze a peníze byly tehdy vzácné. Vzal se tedy klíč, k němu se přivázal kousek provázku a odpovídající hřebík. Předtím si člověk zásobil dostatek zápalek. Nejlepší byly ty s červenou hlavičkou ze síry. Pak se síra ze zápalek nastrouhala do dutého klíčového brka, do klíče se vsunul hřebík, obojí se pěkně drželo ve vodorovné poloze a plnou silou se udeřilo hlavičkou hřebíku o kamenný roh (rohový kámen), čímž zazněla pořádná rána.

věta pokračuje na dalším listu ⟶