Rumpelbubové a velikonoční střílení
V ulici je ještě šero. Obrysy domů jsou jako černé linky nakreslené do prostoru. Ale tu se čile míhají po hrbolaté dlažbě — podobné stínům — malé postavičky. Slyšíte je podle neklidných kroků, které jejich hrubá obuv nechává v ulici jako ozvěnu.
Jinak je toho časného rána naprosté ticho. Někde se otevírá okenice a ženský hlas volá: „Dejte si pozor!" Volání patrně platilo několika skřítkovsky vyhlížejícím postavičkám, které se rychle přesouvaly. Podél domovní fronty se plíží kočka, její mňoukání zní žalostně. Zdali ji opustil partner, nebo se chce dostat dovnitř? Ráno je svěží a teplý koutek u kamen se jí při zvuku ženského hlasu možná vybavil v paměti.
Pomalu se rozjasňuje, ale mlha časného jitra se ještě nerozplynula! Tu náhle ticho v ulici protne povel, vydaný chlapeckým hlasem. Spustí se rachot, klapání, řehtání a rumpelové bedny spojují své tóny do svérázného zvuku, který se ovšem s jinými hudebními nástroji nedá srovnat. Pak zapískání a je zase ticho.
Náhle znovu tentýž povel jako předtím a znovu se rozjede to hřmění a rachot. Teď už je slyšet o něco blíž. I venku se už rozednilo. Mlha a šero se rozplynuly.
Tu chlapci zahýbají v uspořádaném průvodu za roh. V čele velcí kluci s rumpelovými bednami. Nejeden bedna se zdá být těžká na tahání a působí tomu, kdo klikou otáčí, značné potíže. Ale takt otáčení, údery klapacího kladívka a otáčení řehtaček jsou bezchybné, ačkoli nejmenší na konci průvodu se musí hodně snažit, aby udrželi krok s těmi vpředu.
Ano, je přece velikonoční týden, svatý týden — Velký pátek. Budík na komodě ukazuje šestou hodinu ranní. Venku se už tak rozjasnilo, že je vidět obličeje pod štítky čepic. Všichni chlapci pocházejí ze stejné ulice. Ve stejném kroku a v rytmu svých otáčejících se a bušících nástrojů se úctyhodný průvod blíží k soše Nejsvětější Trojice. Třikrát ji obejdou. To se otevře leckteré okno a leckterá okenice. Vidíte za nimi stát matky s nejmenšími dětmi v náručí. Znovu zazní ostré zapískání a náhle je ticho. V tu chvíli přeletí náměstí a střechu hostince „U tří lip" pár holubů, jako by chtěli shromáždění pozdravit. Slyšet je jen šum jejich křídel, tak je v těch vteřinách ticho. Jako na tajné znamení sundávají všichni chlapci čepice z hlav a všichni současně klekají na kolena. Nato zazní jasně a čistě do rána „Otčenáš". Cítíte tu slavnostnost, která vyzařuje z této klečící a modlící se skupiny, a náhle je v člověku jakoby mír. Je to tajná radost z velikonočních svátků. Všechny tíže, které vás v posledních dnech trápily, jsou najednou pryč. Byla to modlitba chlapců?
Ta přirozená bohoslužba časného velkopátečního rána? Vlastně je to zahanbující, že se člověk jako dospělý musí nechat dovést dětmi, aby znovu našel sám sebe, aby se dozvěděl, kde hledat a nacházet útěchu. Náhlý pohyb skupiny, která se zvedá a znovu seřazuje, mě vytrhává z mého vnitřního rozjímání zpět do skutečnosti. Vůbec jsem si nevšiml, že hlasy po modlitbě umlkly. V duchu jsem byl zase chlapcem.
Die Rumpelbuben und das Osterschießen
Noch ist es dämmerig in der Gasse. Die Umrisse der Häuser sind wie schwarze Striche in den Raum gezeichnet. Aber da huschen emsig — wie Schatten ähnlich — kleine Wesen über das holperige Pflaster. Man hört sie an den zappeligen Schritten, die durch das grobe Schuhwerk ein Echo in der Gasse hinterlassen, dahineilen.
Sonst ist es ganz still an diesem frühen Tag. Irgendwo wird ein „Guzerl" geöffnet und eine Frauenstimme ruft: „Daßt ma fei(h) afpaßt!" Der Zuruf galt vermutlich einigen koboltartigen Gestalten, die sich rasch dahinbewegten. Eine Katze streicht die Häuserflur entlang, ihr Miauen hört sich kläglich an. Ob sie der Partner verlassen hat, oder ob sie eingelassen werden will? Der Morgen ist frisch und das warme Plätzchen am Ofen dürfte beim Klang der Frauenstimme in der Katzenerinnerung aufgetaucht sein.
Langsam wird es heller, aber der Dunst der frühen Morgenstunde hat sich noch nicht aufgelöst! Da plötzlich durchbricht ein Kommando, von einer Bubenstimme gegeben, die Stille in der Gasse. Ein Getöse beginnt, ein Klappern, Ratschen und die Rumpelkasten vereinigen ihre Töne zu einem eigentümlichen Geräusch, das allerdings mit anderen instrumentarischen Klängen nicht zu vergleichen ist. Da ein Pfiff und still ist es wieder.
Plötzlich wieder das gleiche Kommando wie vorher und von neuem setzt das Geknatter und Getöse ein. Jetzt ist es schon etwas näher zu vernehmen. Auch ist es schon hell geworden. Dunst und Dämmerung haben sich aufgelöst.
Da biegen die Buben in einem geordneten Zug um die Ecke. Voran die großen Buben mit den Rumpelkästen. Mancher Kasten scheint sich schwer schleppen zu lassen und verursacht dem Leiernden größere Schwierigkeiten. Aber der Takt des Leierns, das Schlagen des Klapperhammers und das Drehen der Ratschen ist einwandfrei, obwohl die Kleinsten am Schluß des Zuges sich sehr bemühen müssen, um den Vorangehenden folgen zu können.
Richtig, es ist ja Osterwoche, die Karwoche — Karfreitag. Die Weckeruhr auf der Komode zeigt die 6. Tagesstunde an. Draußen ist es schon so hell geworden, daß man die Gesichter unter den Mützenschirmen erkennen kann. Alle Buben stammen aus derselben Gasse. Im gleichen Tritt und im Rhythmus ihrer drehenden und schlagenden Instrumente bewegt sich der ansehnliche Zug auf die Dreifaltigkeitsstatue zu. Dreimal marschieren sie um diese herum. So manches Fenster und „Guzerl" wird geöffnet. Man kann die Mütter mit den Kleinsten am Arm dahinter stehen sehen. Wieder ertönt ein scharfer Pfiff und plötzlich ist es still. Einige Tauben fliegen in diesem Augenblick über den Platz und dem Dach des „Drei Linden-Gasthauses" hinweg, als wollten sie die Versammlung begrüßen. Nur das Flügelgeräusch ist wahrzunehmen, so still ist es in diesen Sekunden. Wie auf ein geheimes Zeichen werden alle Mützen von den Bubenköpfen heruntergenommen und alle lassen sich zugleich auf die Knie nieder. Darauf hört man das „Vater unser" deutlich und rein in den Morgen erklingen. Man spürt das Feierliche, das von dieser knieenden und betenden Gruppe ausstrahlt und plötzlich ist es wie Frieden in einem. Es ist eine heimliche Freude auf das Osterfest. Alle Bedrängnisse, die einem in den letzten Tagen bedrückten, sind auf einmal nicht mehr da. War es das Gebet der Buben?
Diese natürliche Gottesverehrung an dem frühen Karfreitagmorgen? Eigentlich ist es beschämend, daß man als Erwachsener erst von den Kindern hingeführt werden muß, um sich selbst wiederzufinden, um zu erfahren, wo Trost zu suchen und zu erhalten ist. Die plötzliche Bewegung der Gruppe, die sich erhebt und wieder aufstellt,
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.