Toto bylo právním základem demonstrací 4. března 1919, tedy dne, kdy se poprvé sešla nově zvolená Německo-rakouská národní rada. Sudetoněmečtí zástupci se jí nesměli zúčastnit, neboť volby do tohoto grémia jim byly násilím znemožněny českou vojenskou okupační mocí. Proto vyhlásila sudetoněmecká sociálně demokratická strana generální stávku a společně se všemi ostatními politickými stranami uspořádala ve všech větších sudetoněmeckých místech protestní shromáždění, na nichž bylo požadováno právo na sebeurčení pro sudetské Němce.

Přes mrtvé a raněné tohoto dne přešla mezinárodní politika k dennímu pořádku. O půl roku později byl mírovou smlouvou ze Saint-Germain osud sudetoněmecké národní skupiny definitivně zpečetěn. Právo na sebeurčení zůstalo stranou.

Této skutečnosti je třeba vzpomínat, abychom si z ní vzali ponaučení pro budoucnost. Ve znamení atomové rovnováhy představuje právo více než kdy jindy politickou zbraň. My sudetští Němci nemáme důvod nechat si toto právo vzít. Protiprávní a veškeré morálce se příčící vyhnání sudetoněmecké národní skupiny na tom nic nemění.

Češi na vlastní kůži pocítili pohrdání svým právem na sebeurčení 21. srpna 1968, kdy sovětská vojska obsadila jejich vlast. Uznáváme, že jim toto právo náleží stejně jako nám sudetským Němcům. Toto právo je ale zároveň základem, na němž se s nimi můžeme setkat v duchu svobodného partnerství.

Letošní 4. březen nemá otvírat nové rány, nýbrž má přispět k tomu, aby se národy českomoravského prostoru sblížily v duchu práva na sebeurčení a spolupodílely se na budování sjednocené a svobodné Evropy.

Sudetoněmecký sněm v Mnichově

9. — 11. června 1973

Motto:

25 let Sudetoněmeckého krajanského sdružení — Osud jedné národní skupiny

věta pokračuje na dalším listu ⟶