⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Bylo konec února nebo začátek března, v každém případě už začalo tání sněhu. Sníh oslňoval v slunečním jasu, který byl u nás doma mnohem silnější než jinde, a pořádně mi dával zabrat. K tomu jsem měl ještě dlouhou cestu do školy, protože po smrti matky jsem se stal úplným sirotkem a byl přijat u babičky na Hubu. Sníh se leskl v jasném slunci. Jako velký bílý šátek pokrýval kopce. Jen tu a tam teplo slunečních paprsků olízlo tmavou skvrnu, na které se leskla nasbíraná sněhová voda. Pomalu se lepšil i můj zánět očí.

Jednoho dne mi babička řekla: „Chlapče, až ve středu v poledne přijdeš ze školy domů, půjdeme spolu do Seifertsgrünu a natočíme vodu pro tvoje oči. Víš přece, kde je ten pramen." Ta dobrá stařenka byla přesvědčena, že když jsem vyrostl ve městě, musím znát i všechno okolo. Samozřejmě jsem o té zázračné vodě už dřív něco slyšel od jedné sousedky z domu, ale kde přesně to místo je, mi nikdo neřekl. Protože moje babička byla rázná žena a odpor z mé strany nikdy netrpěla, a navíc jsem měl pocit, že jsem vetřelcem do jejího života, dával jsem si pozor, abych jí neodporoval. Sama pocházela z Krásna (Schönfeld) a tento sousední kmen vždycky dokazoval svou svéráznost. Možná to bylo tím, že Hub byl něco jako mezistupeň, kde vyzařování našeho poněkud kulturně rozvinutějšího města tajuplným způsobem dosahovalo kompromisu. Takže jsem tomu středečnímu odpoledni vyhlížel vstříc s velmi smíšenými pocity. Nikdy jsem s babičkou nikam nešel rád. Její kostnatá tvrdá povaha nebyla s to vzbudit velkou důvěru u chlapce mého věku. Kromě toho velmi špatně slyšela a její oči, které vždy střežily brýle s niklovou obroučkou, uměly vysílat opravdu podivné pohledy. Když jsem cítil, jak si mě prohlíží, měl jsem dojem, že pochybuje, jestli jsem opravdu její vnuk. Nu, musela se se mnou nějak smířit, protože všichni lidé vždycky tvrdili, že se podobám svému padlému otci jako by mi z oka vypadl.

Přišla ta zmíněná středa. Vydatný oběd – babička uměla dobře vařit a jídla nebyl nikdy nedostatek – mi předložila, a pak jsme vyrazili. Do ruky jsem dostal velkou „blešu" (konvici) – muselo se do té nádoby vejít tak pět litrů, tak veliká mi připadala; udělal ji podle jejího zadání jeden klempíř, ale ne jen na Seifertsgrünskou vodu. Velkou tašku už měla připravenou a sbalenou, protože po cestě se mělo vyřídit ještě několik pochůzek. Tak jsem se belhal vedle ní, za ruku, kterou svírala mé zápěstí pevně jako svěrák. První zastávkou byl Koppelhof u paní Aglerové, rozené Unterstabové – matky Otta Aglera – dobré ženy. Ještě dnes ji vidím, jak stojí s vodovým vědrem u studny nedaleko našeho obydlí a plní ho. Trvalo jí to pěkně dlouho. Dovedete si dnes ještě představit dvůr, kde se muselo vozit vodu pro lidi i zvířata kilometry daleko? Tehdy to tak prostě bylo. Koppelhof byl tedy naší první zastávkou. Neposadily jsme se, protože naše cesta byla ještě dlouhá a měla toho ještě hodně na vyřízení. Odpoledne v tomto ročním období ještě nebylo příliš dlouhé a než se setmí, mělo se být zase doma. Šlo se na Hubhof k rodině Ottových. Byl to obchodník se střižním zbožím, známý jako velmi poctivý podnik. Zvlášť ve stříhání košil a šití chlapeckých kalhot měla paní Ottová své eso. Slušně vychovaně jsem šlapal cestu z Koppelhofu na Hubhof. Vedení za ruku a slušné pocupitání devítiletého chlapce vypadalo v očích mé babičky velmi decentně. Na tom si dávala obzvlášť záležet.

věta pokračuje na dalším listu ⟶