Poté, co tam byla objednávka vyřízena a krátký hovor mezi ženami skončil, přišlo na řadu to hlavní. Celou tu dobu jsem přemýšlel jen o tom, kde babičce ukážu ten potok, co obsahuje vodu na oči. Vůbec jsem netušil, kde Seifertsgrünský potok pramení a jak se utváří jeho tok nad stodolou nedaleko hostince Wiesenthal. Věděl jsem sice, že prý přitéká z Wiesenthalu, ale odkud přesně odtamtud přichází, to jsem tehdy nevěděl.

Teď se šlo směrem k hostinci Wiesenthal. Babička dokázala velmi dobře vykračovat, byla to zkušená chodkyně po lesích – takovým ženám se říkalo „dřevěné ženské" – takže jsem musel dělat obrovské kroky, abych s ní za ruku udržel krok. Teď šlo o to, prokázat své schopnosti průvodce a zamířit rovnou k cíli. Byl jsem už trochu neklidný, protože pořád reptala a opakovala: „Jen abys to našel. Vám spratkům se stejně nedá věřit." To jí sklouzávalo ze rtů dost často. Ten pochod za ruku se mi od začátku nelíbil, tak ve mně pomalu vzrůstal i vzdor. Bláto stříkalo při každém kroku na všechny strany, nešetřilo ani můj obličej, protože cesta byla úplně rozbahněná a hrubé kožené boty zanechávaly při každém kroku hluboké díry, ve kterých se hned zase shromažďovala sněhová voda. Byla už třetí odpolední hodina a začalo mrholit. Nevrlost rostla minutu po minutě. Sněhová voda, přes hustou mazací kůži na kůži, pronikala botami. Sněhová břečka při každém kroku tak pěkně uspávavě čvachtala, ale to babička neslyšela. Že tuhle namáhavou cestu podnikala jen kvůli mému zdraví, mi tehdy vůbec nedocházelo. Spíš jsem to bral jako čin namířený proti mé existenci.

Tak jsme kráčeli po stráních Hubhofu směrem k Wiesenthalu. Příroda vypadala v tuto dobu smutně. Všude ležely špinavé plochy sněhu a v menších i větších stružkách se z výše položených polí klikatily potůčky. Mokré nohy a déšť stříkající do obličeje mi ve fantazii vykouzlovaly teplou světnici.

Tu jsem znovu zaslechl babiččiny popsané řeči. Zareagoval jsem, jako by mě štípla vosa. Uviděl jsem před sebou z kopce stékat takový potůček. Bez mrknutí oka a s naprostou jistotou jsem babičce řekl: „Tady máš teď ten Seifertsgrünský potůček." Protože ona byla v místní topografii velmi neznalá – vždyť který Schönfelďan by kdy vkročil na cizí, tedy slavkovskou půdu – troufal jsem si ji přesvědčit. Ačkoli jsem byl ještě chlapec, na vychytralosti mi nescházelo. Jen ve škole se ukazovalo, že mám velké mezery ve vědomostech. Ale i tomu se u nás ve škole snažili odpomoci dobří učitelé, kteří nás mnohému naučili.