Když krátké Pražské jaro 1968 během několika měsíců zveřejněním statisíců zločinů spáchaných ve vězeních vlastní země, a to na vlastním národu, postavilo na pranýř dosavadní komunistický režim Antonina Nowotného, ihned zasáhl Sovětský svaz, zemi obsadil, obvinění vycházející z úst komunistů prohlásil za projevy „kontrarevoluce", znovu zavedl cenzuru a zakázal vznikající organizace, které poukazovaly na četné justiční vraždy, české likvidační koncentrační tábory, monstrprocesy atd. (Klub 231 a KAN). Tím se ale znovu ukázalo, že komunismus a humanita jsou neslučitelné.

Svět se nesmí dozvědět, že kromě Hitlera existovali i jiní zločinci, a už vůbec ne, pokud to byli komunisté! Kdyby to svět věděl, mohl by příliš snadno podlehnout pokušení považovat za spadající do působnosti této Valnou hromadou OSN přijaté úmluvy i polské koncentrační tábory Lambsdorf a Osvětim po roce 1945, krvavou neděli v Bromberku roku 1939, deportace z rasových důvodů do Sovětského svazu nebo vyhnání z roku 1945.

V Německu už bylo vedeno stovky procesů kvůli válečným zločinům. Při vyhnání byly zavražděny miliony Němců, přesto pro tento druh masových zločinů dosud nebyl veden jediný proces, přestože právo by mělo být nedělitelné. Naopak v Československu se po válce vydaly amnestie vztahující se na všechny tyto zločiny na Němcích, zatímco se zpětnou platností až do května 1938 byli lidé, kteří se neprovinili proti žádným zákonům, dodatečně razítkováni jako zločinci podle retribuční „spravedlnosti", a hlavního vyháněče Benesche navrhli na Nobelovu cenu míru!

Nic tak neupoutalo lidi v Československu na jaře a v létě 1968 jako zprávy o zločinech, které byly po dvacet let páchány na vlastním národu ve jménu „pokroku" a „socialistického humanismu".

Pražský režim se nyní díky sovětským tankům cítí dost silný na to, aby znovu obviňoval Němce – tentokrát ještě masivněji než dosud – a má v úmyslu v nejbližší době odhalit asi 300 000 „válečných zločinců" ve SRN. Podle starého hesla „chyťte zloděje" doufá, že hromadnou diskriminací dosáhne i nadále politických a hospodářských úspěchů. Přitom se v Praze zapomíná, že v českých zemích se už stalo běžným rčením označovat dobu po druhé světové válce, tedy dobu komunistické diktatury, za dobu „druhého temna". Doba komunistické diktatury v Československu, kdy prý lid vykonával demokracii, byla ve skutečnosti diktaturou nad lidem, byla dobou největší despocie v dějinách této země.

Přednímu soudruhu a členovi pléna ústředního výboru KSČ, generálu Hečkovi, jistě nebylo lehké, když v polovině dubna 1968 musel prohlásit, že nejhorší dobou českého národa nebyla v žádném případě doba německé okupace za války, nýbrž doba, kdy se lidé dozvěděli, že Češi byli příslušníky vlastního národa nezákonně v tak velkém počtu vězněni a tak nelidsky zacházeno, „a to jménem naší strany". Toto prohlášení ale trefilo hřebík na hlavičku!

Ne nadarmo bylo třeba v tomto humánním Československu vytvořit vlastní „rehabilitační zákon", u něhož se počítá s finančními požadavky ve výši mnoha miliard. Zatímco však oběti z lesů a luk dostaly nanejvýš 20 000 Kčs v hotovosti, soudruh dr. Gustav Husák, první tajemník KSS a pravděpodobně budoucí předseda slovenské vlády, dostal už před lety vyplaceno 125 000 Kčs.

Při projednávání tohoto zákona v pražském parlamentu byl mimo jiné vznesen i požadavek na zrušení promlčecí lhůty pro četné zločiny spáchané novotného režimem. Návrh byl přehlasován, protože se v něm prý spatřovalo

věta pokračuje na dalším listu ⟶