uhelného skladu Fritze Schenka (1879/1941) z Horního Slavkova (Schlaggenwald). Zvláštní příspěvek o veselém Schenkfritzovi je uveřejněn ve 111. čísle Heimatbriefu, na straně 20/21.

Po tolika novém zakládání a otevírání četných obchodních domů bohužel došlo i k jednomu zániku. Vždy ochotný, humorný a poctivý „Ontl-Vetter" po sedmiletém působení ukončil svou službu nočního hlídače. Jeho troubení na roh s odzpívanými verši v nočních hodinách si jistě ještě pamatují někteří starší obyvatelé obce. Na tohoto vysílením postiženého muže bylo příliš mnoho zlomyslných klukovských kousků, které byly neúnosné. Nástupce se nenašel a zaniklo i osvětlení vesnice čtyřmi kandelábry. Škoda této pěkné a dobré instituce – dospělí měli proti takovým nešvarům zakročit. Kdo si ještě pamatuje na noční shromáždění mnoha obyvatel jedné květnové noci roku 1910 na velkém mostě? Bylo tam možné obdivovat jasnou hvězdu s dlouhým ohonem – kometu.

Změna majitele porcelánky. Novým majitelem se stal Franz Ruß, který denně dojížděl z Krásna (Schönfeld) do Töppeles. Rok 1911 byl, jak známo, suchý a slunečný rok s nejvyšším počtem lázeňských hostů v Karlových Varech – tehdejšího rekordu sedmdesáti tisíc už nikdy nebylo dosaženo. Zde je třeba vzpomenout i na místní obchodníky s potravinami, a to na Richarda Ullmanna (dům č. 31) a na tři velkoobchodníky s mlékem: starou „Beckn-Mutter" Bräutigamovou (dům č. 5), Schindlera (přezdívaného Kuhlaweber, dům č. 26) a Lindnerhof (dům č. 17). Jako obchodnice s máslem je třeba jmenovat: Annu Hahnovou, ženu Franze Hahna a rodiče „Kaorlpepi", v současnosti naší nejstarší obyvatelky obce (dům č. 41). Franz Hahn byl během letních měsíců věrným a pilným zemědělským dělníkem na Lindnerhofu. Totéž platí i o malém pilném ženci a kosci Simonovi (přezdívaném Quellanares, dům č. 19). Franziska Kempfová (přezdívaná Lehrerfranz) byla jako obchodnice s máslem stále na cestách a byla dobře známá ve všech okolních obcích.

V roce 1912 vypukl v porcelánce sklad ní požár, díky němuž se dal koupit velmi levný porcelán. Téhož roku byl velkou vesnickou událostí krajský sjezd hasičů u příležitosti pětadvacátého výročí založení sboru. Téměř všechny domy byly čerstvě umyté a natřené, byl to velký den předsedy hasičů Augusta Jankera (přezdívaného Nesn Gust, dům č. 4) a jeho zástupce Schustera (dům č. 17).

Krátce před první světovou válkou se ještě konal hon se šestnácti střelci, všemi pocházejícími z vesnice. Nájemce honitby Wenzel Ritter (dům č. 12), bezúhonný myslivec, přivítal střelce z okolí, především ty z Karlových Varů. Všichni střelci byli před zahájením honu zkontrolováni petschauskými četníky kvůli platným dokladům. Po skončení tohoto nájmu honitby töppeleskými se dvanáct střelců už nestaralo o prodloužení dokladů. K čemu taky – vysoké nájemné se jednoduše nedalo sehnat, karlovarští při čtyřletých dražbách stále přihazovali výš a finančně to už nešlo udržet. Střelce to však příliš netrápilo, chodili na hon dál a obratně se vyhýbali hlídači. Území petschauského panství a ziegelhüttenského statku ostatně vůbec nepřicházelo v úvahu. Všichni vypadali jako praví hajní, ale žádnými nebyli. S četníky se hrálo na kočku a myš, ale nikdo nebyl chycen. Hlídač Korb, chytrý a inteligentní myslivec, nebyl žádný kazišuk – stačilo mu, když pytláci utekli; oznámení by jen poškodilo živnost jeho zetě Josefa Dietla (Nádražní restaurace). Karlovarští (nájemce Schäferfleischer) i töppelesští myslivci si tam podávali dveře.

O osudném roce 1914 s vraždou následníka trůnu 28. června a mobilizací v den svátku sv. Anny jsem už před lety podrobně psal. Odvody a prohlídky se za čtyřletou válku dvakrát ročně střídaly. Z Chebu přišlo do vesnice na rychlý válečný výcvik několik rot 61. zeměbraneckého a 73. pěšího pluku. Mezi Kirchenbergem a Stirnbergem stáli proti sobě vojáci označení červenou nebo bílou barvou. Na „Kejfirlu" tábořilo vrchní velení. Uprchlíci