Sousedská výpomoc

Napsal Heinrich Hess, Gfell-Diendorf

Statek na venkově byl vcelku soběstačný, protože se tam v průběhu času vyrobilo nebo spotřebovalo skoro všechno, co bylo potřeba. Jen u některých úkonů se tato soběstačnost trochu prolamovala. Mám tu na mysli neplacené služby, které spadaly pod pojem „sousedská výpomoc". Tato pomoc, založená na vzájemnosti, byla požehnaným rysem venkovských zvyklostí a projevovala se při telení krávy, půjčování chleba, zabijačce a v nesčetných dalších podobách. Lidé si tak byli navzájem blíž, poznávali povahu souseda a nevědomky pěstovali pospolitost v užším kruhu.

Takové nezištné přátelství panovalo i mezi mnou a mým sousedem, panem Zenkem. Nechci tu vzbudit dojem, že tato sousedská výpomoc byla dost jednostranná, jen proto, že tu poněkud častěji používám slovo „já". Chci předeslat, že v tomto ohledu Zenkovi vděčím za mnohé a nemám sebemenší důvod smlouvat se u „má dáti a dal". Ochota mého souseda pomáhat byla nevyčerpatelná a skoro každý ve vsi ji v té či oné podobě už využil.

Málokterý obor hospodářské vědy jsme spolu neobdělali. Pronikli jsme dokonce až do veterinárně-chirurgické fakulty a dosáhli přitom praktických úspěchů. Zenkovi se jednou tak přejedla kráva na mladém jeteli, že každou chvíli hrozilo, že jí to rozvalí. Poté co selhaly všechny prostředky proti nadmutí, zbýval nám už jen zákrok nebo nouzová porážka. Zvolili jsme zákrok a operace se povedla, zvíře se porážet nemuselo.

Zenk byl pokrokový sedlák, a proto na něm stále viselo břemeno úřadů a byl často na cestách, takže hospodářství vedlo výhradně ženské osazenstvo. Není divu, že za těchto okolností musela sousedská výpomoc často zaskočit. Následek byl ten, že jsem se já, coby nejbližší souvěrec cechu, dostával do styku i se sousedovými zvířaty.

Z jeho čtyřnohých spolubydlících zmíním zejména Moritze, Sentu a Mohlera, protože jsem si jejich nevraživost vychutnal ve zcela zvláštní míře. Moritz byl kůň, který by při jakékoli soutěži krásy dopadl žalostně. Na normálním trupu seděla malá hlava, kterou nesly nezkrotně dlouhé nohy s neohrabanými kopyty. Kdo chtěl Moritzovi diktovat tempo chůze, zjistil, že začal dupat na místě, mrskal ocasem a za žádný oves na světě ho nebylo možné přimět udělat byť jediný krok vpřed. Teprve když z dálky zaslechl křik svého pána a mistra, ožil a rozvinul síly, jaké by se od něj sotva čekaly.

Senta byla honicí fenka, která mě už dvakrát zákeřně kousla do zadku. Při třetím pokusu jsem jí stačil zasadit cílenou ránu špičkou boty do brady. Z pomsty mi pak odmítala aportovat zajíce a koroptve na honu. Její zlomyslně přimhouřený pohled, který na mě přitom vrhala, měl vyjadřovat: „Víš, co si se mnou můžeš vzít? Ano, přesně to si se mnou můžeš vzít!"

Mohler byl obecní býk, jehož chov měl na starosti Zenk. V kravíně se choval jako mravnostní zločinec, a proto ho museli přestěhovat do malé koňské stáje. Při tomto stěhování jsem byl nucen zlomit jeho vzdorovitost volským bičem. To a vynucené odloučení od jeho harému mi velmi zazlíval. Jakmile mě totiž zahlédl, začal zuřivě řvát a nejraději by mi zabodl rohy do břicha. Vlasy se mi tedy vždycky zježily, když přišla některá ze Zenkových dcer k mému oknu a bez dechu mi hlásila, že mám rychle přijít,

věta pokračuje na dalším listu ⟶