⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Pro zpestření jsme podnikali také výpravy k ovocným stromům v okolí, abychom hledali padané ovoce. Když jsme nic nenašli, trochu jsme stromem zatřásli nebo si pomohli hozeným kamenem – přičemž jsme se samozřejmě nesměli nechat chytit. Když nám bylo dlouhá chvíle, navrhl někdo: „Oitza kinnt a Zuch, dou gemma a weng af d'Bohn" (Za chvíli přijede vlak, pojďme se kouknout na trať). Byli jsme rádi, když jsme uviděli aspoň pár lidí, kteří přijeli vlakem a mířili do Donawitz. V zimě jsme se – jako všude – bavili sáňkováním a „bruslením" (na tehdejších bruslích zvaných „Schleifen"). V celé vesnici byl tehdy jediný pořádný sáňkovací kluzák, patřil Rudimu Schmiederovi (synovi správce). Když jsme jezdili na saních, byl tento kluzák vždy v čele výpravy, za ním pak jely malé dřevěné sáně, které byly vánočním dárkem paní Fischerové pro vesnickou mládež. Vyrobil je zámecký domovník Johann Faßmann. Za nejoblíbenější sáňkařský svah platilo místo „Af da Glockn" neboli na „Hanlberchu".

Na bruslení nám sloužila ledová plocha Tepli nebo návesního rybníka. Přitom jsme si užívali ještě jedno potěšení – skrz led na Tepli jsme pozorovali velké plotice, které se hýbaly jen málo nebo vůbec ne. Když návesní rybník „zamrzal", vytvářela se místy silnější a místy slabší vrstva ledu. Při neopatrnosti se snadno mohlo něco stát, jak se to jednou přihodilo naší spolužačce Schiefnetterové – vjela na takové tenké, zasněžené místo a propadla se. Strhl se velký křik, všechny děti utekly, zatímco já jsem se doplazila k místu proboření a dívku vytáhla. Bohužel se tehdy takový záchranný čin ještě nedočkal žádného veřejného uznání. V létě nám zase velkou radost přinášelo koupání v Tepli. Museli jsme si ovšem hledat slunné místo, protože ve stínu mnoha stromů a keřů lemujících břeh se rychle tekoucí voda pořádně neohřála. Také koně z dvora se v létě často vodili k Tepli, kde je nejprve zchladili a pak umyli kartáčem.

Silnice, dráha a potok byly životními tepnami, které protínaly údolí. Obec se zámkem na návrší ležela vlevo od těchto dopravních cest. Na silnici samotné panoval mezi Karlovými Vary a Marienbadem čilý výletní provoz s drožkami (šézami) a prvními automobily, přičemž houkání klaksonů rušilo klid krajiny už tehdy. Před první světovou válkou existovala jen otevřená auta, řidič i mužští spolujezdci nosili čepice se štítkem, hlavy dam vlály závoje a autobrýle nechyběly nikomu z posádky.

Železnice se už tehdy snažila cestujícím nabídnout komfort. Dobře si ještě pamatuji na rychlíky, které se u nás míhaly kolem a měly připojený prosklený vyhlídkový vůz, jaký lze dnes v zdokonalené podobě vidět na některých tratích v Horním Bavorsku. Železnice přinášela dětem v naší osamělé vesnici stále nějaké zpestření. Protože jsme před první světovou válkou patřili k rakousko-uherské monarchii, přijížděly po kolejích často transporty dobytka – skotu, prasat, hus a kachen – z Uher a Haliče do Karlových Varů k porážce a na obchod. Když takový vlak zastavil v Ziegelhütten, byly jsme děti hned přilákány bučením, chrochtáním a kejháním zvířat.

Také koně přijíždějící z Uher pro dostihovou dráhu v Meierhöfen projížděli naší stanicí. Se zvědavostí jsme sledovali počínání podkoních, kteří se o blaho cenných koní ve vagonech velmi starali. Samozřejmě jsme pak chtěli vidět i koně při dostizích, ale naši rodiče neměli vždy čas jít s námi do Meierhöfen. Občas jsme si vyšli ke skále nad tratí mezi Aich a Karlovými Vary. Z tohoto vyvýšeného místa jsme mohli dobře pozorovat dění na dostihové dráze. Na této skále se tak vždy scházelo mnoho zvědavců, kteří sledovali dostihy dalekohledy.

věta pokračuje na dalším listu ⟶