⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Proč si za místo na oběd vybral právě Lindnerův dvůr, to bylo podle jeho vlastních slov proto, že jako pořádný jedlík nechtěl budit pozornost. Příliš daleko, třeba do místní části „Üwarn Wassa", se vzdálit nemohl, protože by tím trpěl obchod. Na Lindnerově dvoře (majitel Hermann Schuster, dům č. 17) sedávalo denně, kromě neděle, u oběda 15 až 20 osob (o žních ještě víc). Selka měla radost ze zdravé, příkladné chuti k jídlu veselého Fritze. Tehdy byl ještě zvyk a mrav, že se před jídlem modlilo Otčenáš a třikrát Anděl Páně a po jídle Otčenáš za všechny zemřelé. Moji rodiče a starší účastníci se modlili zbožně, my kluci a také náš přítel a dobrodinec Fritz Schenk jsme se víc zajímali o plné hrnce.
Jednoho dne v roce 1911 můj otec kvůli zvláštní zbožnosti přeskupil pořadí sezení a pan Schenk se ocitl v dolní řadě u dětí. Vzájemné vidění mezi dětmi a panem Schenkem teď už nebylo možné. Stál mezi mnou a mým o čtyři roky starším bratrem Josefem. To otec neměl dělat, jinak by se nemohlo stát následující:
Pan Schenk mával se sepjatýma rukama pod deskou stolu tabulkou čokolády, hop, byla v mých rukou, Josef byl o desetinu vteřiny pomalejší. Ještě jsme se ani nestačili posadit a pan Schenk se hned ozval slovy — v nářečí, ve smyslu: „Hermanne, modlit se a krást k sobě přece nepatří, sousede, ukradl mi tu čokoládovou tabulku. Z pachatele bude buď velký statkář, nebo zloděj." To byla pro mého otce pořádná urážka, a oběd hned přerušil. Otec měl se Schenkem velmi ostrou hádku, já jsem utekl matce do klína a řval jako na lůně. Moje matka brala tuhle příhodu méně tragicky a snažila se mě utěšit smíchem a laskáním. S půlhodinovým zpožděním se pak znovu usedlo ke stolu.
DIE SCHÖNSTEN SAGEN AUS DEM SUDETENLAND
Nově vyprávěno pro mladé i staré od Margarete Kubelky. — Pověsti ze všech krajů Sudet — i z Chebska — nově zpřístupněné formou vhodnou pro mládež. Opravdová lidová kniha. 128 stran, s ilustracemi v textu, lesklá vazba DM 5,80.
K objednání přes
Schlaggenwalder Heimatbrief R. Marterer, 852 Erlangen, Paulistraße 12
für Speise und Trank zur Einkehr ins Dorfwirtshaus oder eines der beiden Gasthäuser „Üwarn Wassa" und Kleingeld für die Brückenmaut unauffällig in die Taschen gesteckt. Für die Jugend hatte Herr Schenk in seinen Außenrocktaschen mehrere Tafeln Schokolade zur Verteilung bereit. Mich hatte er besonders ins Herz geschlossen, denn schon bei der ersten täglichen Begegnung während meines Schulgangs nach Schlaggenwald beim „Kejfirl" bekam ich eine viertel bis halbe Tafel geschenkt. Er kam jeden Wochentag früh gegen 7 Uhr, noch vor Eintreffen des ersten Lastzuges, in Töppeles an und ging abends gegen 19 Uhr, nach dem letzten Lastzug, nach Schlaggenwald heim.
Warum er sich den Lindnerhof als Mittagstisch ausgesucht hat, lag nach seinen eigenen Worten daran, weil er als starker Esser nicht auffallen wollte. Sehr weit, wie etwa nach dem Ortsteil „Üwarn Wassa", konnte er sich nicht entfernen, weil darunter das Geschäft gelitten hätte. Am Lindnerhof (Besitzer Hermann Schuster, Haus Nr. 17), saßen täglich, außer Sonntag, 15 bis 20 Personen (in der Erntezeit noch mehr) beim Mittagstisch. Die Bäuerin freute sich über den gesunden, nachahmenswerten Appetit des lustigen Fritz. Damals war es noch Brauch und Sitte, daß vor dem Essen ein Vaterunser und dreimal der Engel des Herrn, sowie nach dem Essen ein Vaterunser für alle Verstorbenen gebetet wurde. Meine Eltern und die älteren Teilnehmer beteten andächtig, wir Buben und auch unser Freund und Gönner Fritz Schenk interessierten uns mehr für die vollen Töpfe.
Eines Tages im Jahre 1911 hat mein Vater, einer besonderen Andacht wegen, die Sitzordnung umgestellt und Herr Schenk kam in die untere Kinderreihe. Ein gegenseitiges Ansehen zwischen den Kindern und Herrn Schenk war jetzt nicht mehr möglich. Er stand zwischen mir und meinem um vier Jahre älteren Bruder Josef. Das hätte mein Vater nicht tun sollen, sonst hätte folgendes nicht passieren können:
Herr Schenk wedelte mit gefalteten Händen unter der Tischplatte mit einer Tafel Schokolade, schwupps war sie in meinen Händen, Josef war um eine zehntel Sekunde langsamer. Man hatte sich noch nicht gesetzt und schon meldete sich Herr Schenk mit den Worten: „Hermonn, be(t)n u stehl(e)n paoßt doch niat zomm, a Naochba(r hout ma mei Schokaladtaofl gschtuhln. Entweda wird da Täta a Großagrarier oda a Döib." Das war eine ganze schlimme Beleidigung für meinen Vater, der die Mittagstafel sofort aufhob. Vater hatte mit Schenk eine sehr scharfe Auseinandersetzung, ich lief in Mutters Schoß und heulte wie am Spieß. Meine Mutter nahm diesen Vorfall weniger tragisch und versuchte, mich mit Lachen und Kosen zu trösten. Mit einer halbstündigen Verspätung ging man wieder zu Tisch. Das
DIE SCHÖNSTEN SAGEN AUS DEM SUDETENLAND
Neu erzählt für jung und alt von Margarete Kubelka. — Das Sagengut aller Landschaften des Sudetenlandes - auch vom Egerland - in jugendgemäßer Form neu zugänglich gemacht. Ein echtes Volksbuch. 128 Seiten, mit Text-Illustrationen, Glanzeinband DM 5,80.
Zu beziehen durch
Schlaggenwalder Heimatbrief R. Marterer, 852
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.