⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Nyní k vlastnímu jádru mého dnešního příspěvku. Mé vývody o dobré pověsti hornoslavkovské chlapecké měšťanky se vážou k určité době (týkají se školních let 1911 až 1914). Někdo z Horního Slavkova by podle mého mínění byl k tomuto vyprávění povolanější. Nejprve učitelský sbor s hlavními předměty: ředitel měšťanské školy Heinrich Reinitzer (geometrie). Jako třídního učitele jsem měl ve všech 3 třídách odborného učitele Rudolfa Prosche (pravopis, zeměpis, dějepis a tělocvik). Byl to vzorný vychovatel, přísný a velmi spravedlivý, o blaho a prospěch svých žáků by se nemohl lépe starat ani vlastní otec; z každého žáka dokázal vytáhnout to nejlepší. Odborný učitel Anton Schmidt, velmi přátelský pedagog, prohlédl každý podvod, ale zůstávalo jen u napomenutí, tresty ukládal jen zřídkakdy. Jeho předměty byly přírodopis a přírodozpyt. Odborný učitel Franz Stöbrich (počty a kreslení), jako pedagog velmi sporný, nevstoupil do třídy nikdy bez španělské rákosky dlouhé 40 centimetrů. Chybné úlohy nebo nesprávné výsledky pro Stöbricha ještě nebyly důvodem k bití. Za to ale bezmyšlenkovitost, nepozornost a rozptylování povídáním se sousedem během jeho výkladu – pak bylo zle. Odehrávalo se to takto: „Milý příteli tenhle a tenhle, jaká byla má poslední slova?" Nedokázal-li vyvolaný okamžitě odpovědět, šel jako obvykle rovnou ke katedře, ukázal jeden ze svých tří prostředníčků a už to práskalo. Přitom byl Stöbrich stále velmi přátelský, postižený se s bolestí zkřivenou tváří vracel zpět do lavice. Zle bylo teprve tehdy, když se někdo odvážil dvakrát ruku odtáhnout, takže rána šla naprázdno. Tehdy bylo s tou „přátelskostí" konec, následoval běh dokola kolem tří stěn třídy. Zuřivost a rány španělskou rákoskou na záda a poté na zadní partie a vlání vlasů splývajících až na ramena byly pro nás žáky nesmírně komickou podívanou. Nato zpravidla další výuka odpadla. Poté si odborný učitel Stöbrich sedl bledý a rozpálený za katedru, vedl vzrušené samomluvy typu „horda" a „banda", rozebíral své kapesní hodinky na jednotlivé díly a předčasně ukončil vyučovací hodinu. A přesně o to rozpustilým klukům šlo, na to to cílili. Tato zábava se opakovala každých 14 dní. Postihlo to i nejlepšího žáka ve třídě (ve všech třech ročnících jím byl Rudolf Herzog), když se zamyšleně díval z okna. Když se dnes ohlédnu zpět, mohu jen říci, že to byla nejlepší metoda. Žáci byli nuceni soustředěně poslouchat a všichni jsme se naučili dobře počítat. Všichni rodiče o tomto výchovném stylu věděli, stížnosti se však neobjevily.

Odborný učitel Otto Teuschel (počty a kreslení) přišel do Horního Slavkova až v roce 1912, od roku 1914/15 převzal místo ředitele po padlém setníkovi v záloze Heinrichu Reinitzerovi. Učitel Hans Neidhart (zpěv) a pro oba nepovinné předměty od 3. třídy je třeba jmenovat pro Gabelsbergerovu těsnopis odborného učitele Prosche a pro hodiny houslí hlavního učitele Friedricha Sturma. Hodiny pro tyto dva předměty byly vždy ve středu a v sobotu od 11 do 13 hodin za poplatek 10 krejcarů. První dva roky jsem u rodiny Roßmeisslových (Bräuhausgasse) obědval dobře a vydatně za 12 krejcarů, poslední školní rok v hostinci Dietrich za 15 krejcarů.

Jednou v neděli ráno v roce 1912 jsem byl nedobrovolným svědkem prudké rozpravy celého hornoslavkovského učitelského sboru s řediteli škol z okolních vesnic. Předstíral jsem, že si prohlížím výlohu obchodu Müller (na ostrém rohu); v bezprostřední blízkosti stálo asi 20 učitelů, mezi nimi i Enderle z Poschitzau, Porsch z Gfell a Zhorzel z Töppeles. Vedení rozhovoru měl odborný učitel Prosch z měšťanské školy, bylo co chválit, ale i mnoho co kárat, a vesničtí učitelé se s odpovídajícími odpověďmi nezdrželi. Z domluvené dohody jsem kromě plánovaných a skutečných čísel zaslechl ještě mnoho dalších zajímavých věcí.

Předávání vysvědčení a rozloučení koncem června 1914 je a zůstává pro všechny nezapomenutelným zážitkem. Třídní učitel Prosch nedokázal přednést svou připravenou rozlučkovou řeč, prostě nedokázal zadržet slzy, a tak promluvil místo něj ředitel Reinitzer. Tento korektní a nesmírně vznešený gentleman s prošedivělými vlasy (odhadem mu bylo přes padesát), od hlavy až k patě důstojník, požádal po své řeči ty žáky, kteří se chtěli hlásit ke studiu, aby přišli do sborovny. Bylo nás pět, a to dva pro učitelský ústav v Chebu, jeden pro obchodní akademii v Ústí nad Labem, jeden pro hudební školu v Bečově nad Teplou, a já pro karlovarskou obchodní školu. Měli jsme si prý vždy pamatovat, že silná vůle a dobře podložené vědění znamenají pro lidstvo v každé době moc, o kterou stojí za to usilovat. Všichni dosavadní hornoslavkovští měšťanští žáci se s nejlepšími výsledky osvědčili jako muži. To samé očekává i od nás, a úspěchy pak nezůstanou daleko. Tento proslov byl pravděpodobně jeho posledním úředním úkonem. O šest týdnů později se dobrovolně přihlásil na frontu a v říjnu 1914 padl jako setník v záloze v Srbsku.

věta pokračuje na dalším listu ⟶