⟵ věta pokračuje z předchozího listu

(Pokračování příště)

Zprávy z Töppeles

Dobrá pověst hornoslavkovské (Horní Slavkov (Schlaggenwald)) měšťanské školy. Je věcí vděčnosti vůči našim učitelům, když si připomeneme něco ze školních let ve staré vlasti. V Töppeles jsme měli dvoutřídní obecnou školu s ředitelem Josefem Zhorzelem, který zpravidla vyučoval I. třídu (1. až 3. školní rok) a po 45 letech působení v Töppeles byl v roce 1925 penzionován. Druhý, vždy mladší učitel – za mě to byl učitel Heinrich Holzinger – měl na starosti II. třídu od 4. školního roku až do ukončení školní docházky. Kaplan Karl Lang z Horního Slavkova vyučoval každé pondělí a čtvrtek od 9 do 10 hodin ve II. třídě náboženství. Oba učitelé byli velmi přísní a spravedliví. Roční postupy probíhaly stejně jako na osmitřídní obecné škole, jen ti, kteří byli k postupu způsobilí, posedali o jednu řadu lavic výš a říkalo se jim „postupující". Ti se špatnými známkami zůstávali sedět ve stejné lavici a označovali se jako „zůstavší sedět". Každá školní třída měla dvě řady lavic: díváme-li se od katedry, vlevo seděly dívky a vpravo chlapci (každá lavice měla čtyři místa).

Teprve při postupu po 5. školním roce (ve věku 11 let) se rozhodovalo o způsobilosti k návštěvě hornoslavkovské měšťanské školy. Z mého ročníku narození 1900, bylo nás 8 chlapců a 6 dívek, nikdo nezůstal sedět. Po dohodě s ředitelstvím hornoslavkovské měšťanské školy mohlo být přihlášeno 3 až 5 žáků. Podmínkou byly dva první předměty, totiž chování a pilnost, se známkou 1. Šlo tedy o čisté výběrové řízení, které bohužel mnozí rodiče, částečně z pochopitelných, často však ze sobeckých důvodů, nedokázali využít. V roce 1911 to byli žáci Wenzel Simon, Willi Dutz a pisatel těchto řádků, dále Amalie Lugertová a Auguste Heinrichová. Poslechněme si nyní důvody odmítnutí: cihlářský dělník Andreas Simon: „Wenzlovi nemohu koupit pořádné zimní oblečení ani dobré boty, na to chybí peníze." – Sedlák Wilhelm Dutz: „Můj Willi je nutně potřeba jako pasák krav a pomocník v zemědělství." – Hostinský Josef Heinrich a majitel mlýna Heinrich Lugert odpověděli shodně: „Pro dívky se měšťanka nevyplatí, na to jsou ta strádání příliš velká, kdyby šlo o chlapce, tak ano."

Co se mě samotného týče, musel bych říci, že jsem od 8. do 11. roku života musel časně z rána a pozdě odpoledne každý den pást šest sepnutých krav. Byla to pro mě strašná muka a vztek s těmi bestiemi na frekventované Císařské ulici (Kaiserstraße) mi zůstává v nepříjemné paměti dodnes. Všechny krávy měly jméno, jako Nannl, Kathl, Rosl a tak dále. Když jsem se učil básničky nazpaměť, civěly na mě, o žraní ani stopa, musel jsem zpívat, ať jsem chtěl, nebo ne. Když jsem přišel domů s vyhublými kravskými břichy, byl doma zle. Všichni moji vrstevníci to měli podstatně snazší, hnali dobytek na blízkou pastvinu, lehli si a probudili se odpočatí až k zahnání dobytka. Rodiče mě chtěli od pasení uvolnit jen tehdy, kdyby se u nich osobně přimluvil nadučitel Zhorzel ohledně mé způsobilosti k měšťance. A ředitel školy skutečně přišel, za což mu dodnes vděčím z celého srdce. Žádný jedenáctiletý žák tehdy nedokázal ocenit důležitost měšťanské školy; teprve při nástupu do učení člověk poznal její výhody, ale to už bylo pozdě.

věta pokračuje na dalším listu ⟶