⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Nyní k vlastnímu jádru mého dnešního příspěvku. Mé vývody o dobré pověsti hornoslavkovské chlapecké měšťanky se vážou k určité době (týkají se školních let 1911 až 1914). Někdo z Horního Slavkova by podle mého mínění byl k tomuto vyprávění povolanější. Nejprve učitelský sbor s hlavními předměty: ředitel měšťanské školy Heinrich Reinitzer (geometrie). Jako třídního učitele jsem měl ve všech 3 třídách odborného učitele Rudolfa Prosche (pravopis, zeměpis, dějepis a tělocvik). Byl to vzorný vychovatel, přísný a velmi spravedlivý, o blaho a prospěch svých žáků by se nemohl lépe starat ani vlastní otec; z každého žáka dokázal vytáhnout to nejlepší. Odborný učitel Anton Schmidt, velmi přátelský pedagog, prohlédl každý podvod, ale zůstávalo jen u napomenutí, tresty ukládal jen zřídkakdy. Jeho předměty byly přírodopis a přírodozpyt. Odborný učitel Franz Stöbrich (počty a kreslení), jako pedagog velmi sporný, nevstoupil do třídy nikdy bez španělské rákosky dlouhé 40 centimetrů. Chybné úlohy nebo nesprávné výsledky pro Stöbricha ještě nebyly důvodem k bití. Za to ale bezmyšlenkovitost, nepozornost a rozptylování povídáním se sousedem během jeho výkladu – pak bylo zle. Odehrávalo se to takto: „Milý příteli tenhle a tenhle, jaká byla má poslední slova?" Nedokázal-li vyvolaný okamžitě odpovědět, šel jako obvykle rovnou ke katedře, ukázal jeden ze svých tří prostředníčků a už to práskalo. Přitom byl Stöbrich stále velmi přátelský, postižený se s bolestí zkřivenou tváří vracel zpět do lavice. Zle bylo teprve tehdy, když se někdo odvážil dvakrát ruku odtáhnout, takže rána šla naprázdno. Tehdy bylo s tou „přátelskostí" konec, následoval běh dokola kolem tří stěn třídy. Zuřivost a rány španělskou rákoskou na záda a poté na zadní partie a vlání vlasů splývajících až na ramena byly pro nás žáky nesmírně komickou podívanou. Nato zpravidla další výuka odpadla. Poté si odborný učitel Stöbrich sedl bledý a rozpálený za katedru, vedl vzrušené samomluvy typu „horda" a „banda", rozebíral své kapesní hodinky na jednotlivé díly a předčasně ukončil vyučovací hodinu. A přesně o to rozpustilým klukům šlo, na to to cílili. Tato zábava se opakovala každých 14 dní. Postihlo to i nejlepšího žáka ve třídě (ve všech třech ročnících jím byl Rudolf Herzog), když se zamyšleně díval z okna. Když se dnes ohlédnu zpět, mohu jen říci, že to byla nejlepší metoda. Žáci byli nuceni soustředěně poslouchat a všichni jsme se naučili dobře počítat. Všichni rodiče o tomto výchovném stylu věděli, stížnosti se však neobjevily.
Odborný učitel Otto Teuschel (počty a kreslení) přišel do Horního Slavkova až v roce 1912, od roku 1914/15 převzal místo ředitele po padlém setníkovi v záloze Heinrichu Reinitzerovi. Učitel Hans Neidhart (zpěv) a pro oba nepovinné předměty od 3. třídy je třeba jmenovat pro Gabelsbergerovu těsnopis odborného učitele Prosche a pro hodiny houslí hlavního učitele Friedricha Sturma. Hodiny pro tyto dva předměty byly vždy ve středu a v sobotu od 11 do 13 hodin za poplatek 10 krejcarů. První dva roky jsem u rodiny Roßmeisslových (Bräuhausgasse) obědval dobře a vydatně za 12 krejcarů, poslední školní rok v hostinci Dietrich za 15 krejcarů.
Jednou v neděli ráno v roce 1912 jsem byl nedobrovolným svědkem prudké rozpravy celého hornoslavkovského učitelského sboru s řediteli škol z okolních vesnic. Předstíral jsem, že si prohlížím výlohu obchodu Müller (na ostrém rohu); v bezprostřední blízkosti stálo asi 20 učitelů, mezi nimi i Enderle z Poschitzau, Porsch z Gfell a Zhorzel z Töppeles. Vedení rozhovoru měl odborný učitel Prosch z měšťanské školy, bylo co chválit, ale i mnoho co kárat, a vesničtí učitelé se s odpovídajícími odpověďmi nezdrželi. Z domluvené dohody jsem kromě plánovaných a skutečných čísel zaslechl ještě mnoho dalších zajímavých věcí.
Předávání vysvědčení a rozloučení koncem června 1914 je a zůstává pro všechny nezapomenutelným zážitkem. Třídní učitel Prosch nedokázal přednést svou připravenou rozlučkovou řeč, prostě nedokázal zadržet slzy, a tak promluvil místo něj ředitel Reinitzer. Tento korektní a nesmírně vznešený gentleman s prošedivělými vlasy (odhadem mu bylo přes padesát), od hlavy až k patě důstojník, požádal po své řeči ty žáky, kteří se chtěli hlásit ke studiu, aby přišli do sborovny. Bylo nás pět, a to dva pro učitelský ústav v Chebu, jeden pro obchodní akademii v Ústí nad Labem, jeden pro hudební školu v Bečově nad Teplou, a já pro karlovarskou obchodní školu. Měli jsme si prý vždy pamatovat, že silná vůle a dobře podložené vědění znamenají pro lidstvo v každé době moc, o kterou stojí za to usilovat. Všichni dosavadní hornoslavkovští měšťanští žáci se s nejlepšími výsledky osvědčili jako muži. To samé očekává i od nás, a úspěchy pak nezůstanou daleko. Tento proslov byl pravděpodobně jeho posledním úředním úkonem. O šest týdnů později se dobrovolně přihlásil na frontu a v říjnu 1914 padl jako setník v záloze v Srbsku.
spät.
Nun zum eigentlichen Kern meines heutigen Beitrages. Meine Ausführungen vom guten Ruf der Schlaggenwalder Knabenbürgerschule sind zeitgebunden (betrifft die Schuljahre 1911 bis 1914). Ein Schlaggenwalder wäre meines Erachtens eher autorisiert, darüber zu berichten. Zunächst die Lehrpersonen mit den Hauptfächern: Bürgerschuldirektor Heinrich Reinitzer (Geometrie). Als Klassenlehrer aller 3 Klassen hatte ich Fachlehrer Rudolf Prosch (Rechtschreiben, Geographie, Geschichte und Turnen). Er war ein vorbildlicher Erzieher, streng und sehr gerecht, für das Wohl und Gedeihen seiner Schüler hätte der eigene Vater nicht besser sorgen können; er holte aus jedem Schüler das Beste heraus. Fachlehrer Anton Schmidt, ein sehr freundlicher Schulmann, durchschaute jede Mogelei und ließ es bei der Ermahnung, Strafen verhängte er höchst selten. Seine Fächer waren Naturgeschichte und Naturlehre. Fachlehrer Franz Stöbrich (Rechnen und Zeichnen), als Pädagoge höchst umstritten, betrat nie die Klasse ohne spanisches Rohr von 40 Zentimeter Länge. Falsche Aufgaben oder unrichtige Resultate waren für Stöbrich noch kein Grund zum Schlagen. Dafür aber Gedankenlosigkeiten, Unaufmerksamkeiten und Ablenkungen durch Geschwätz mit dem Nachbarn während seines Vortrages; dann war es passiert. Dies spielte sich dann so ab: „Lieber Freund sowieso, was waren meine letzten Worte?" Konnte der Aufgerufene dies nicht sofort sagen, dann ging er wie gewohnt gleich aufs Podium zu, zeigte einen seiner drei Mittelfinger und schon knallte es. Dabei war Stöbrich stets sehr freundlich, mit schmerzverzerrtem Gesicht ging der Betroffene wieder in seine Bank zurück. Schlimm wurde die Sache nur dann, wenn es einer zweimal wagte, die Hand zurückzuziehen, so daß der Hieb ins Leere ging. Jetzt war es aber auch mit der „Freundlichkeit" vorbei, es folgte ein Rundlauf um drei Schulwände. Die Wut und Schläge mit dem spanischen Rohr auf den Rücken und folgenden Unterteil und das Flattern der bis auf die Schultern hängenden Haare, waren für uns Schüler ein höchst spaßiger Anblick. Anschließend fiel dann in der Regel der weitere Unterricht aus. Nachher setzte sich Fachlehrer Stöbrich blaß und erhitzt zum Podiumstisch, führte erregende Selbstgespräche, wie „Horde" und „Rasselbande", zerlegte seine Taschenuhr in Einzelteile und beendete vorzeitig die Unterrichtsstunde. Gerade das war von übermütigen Buben gezielt und gelenkt. Diese Gaudi wiederholte sich alle 14 Tage. Selbst den Klassenbesten (in allen drei Klassen war es Rudolf Herzog) hatte es erwischt, wenn er gedankenverloren zum Fenster hinausschaute. Rückblickend kann ich heute nur sagen, es war die beste Methode. Die Schüler waren gezwungen, konzentriert zuzuhören, und wir lernten alle gutes Rechnen. Sämtliche Eltern wußten von dieser Erziehungsart, Beschwerden blieben jedoch aus.
Fachlehrer Otto Teuschel (Rechnen und Zeichnen) kam erst im Jahre 1912 nach Schlaggenwald, ab 1914/15 übernahm er die Direktorenstelle des gefallenen Hauptmannes d. R. Heinrich Reinitzer. Lehrer Hans Neidhart (Gesang) und für die beiden Freigegenstände ab 3. Klasse wären für Gabelsberger Stenographie Fachlehrer Prosch und für Violinunterricht Hauptlehrer Friedrich Sturm zu nennen. Die Stunden für diese beiden Fächer waren jeweils Mittwoch und Samstag ab 11 bis 13 Uhr gegen Bezahlung von 10 Kreuzern. Die ersten zwei Jahre habe ich bei der Familie Roßmeissl (Bräuhausgasse) zu Mittag für 12 Kreuzer gut und reichlich gegessen, das letzte Schuljahr im Gasthaus Dietrich für 15 Kreuzer.
An einem Sonntagmorgen im Jahre 1912 war ich unfreiwilliger Zeuge einer hitzigen Aussprache der gesamten Schlaggenwalder Lehrerschaft und der Schulleiter aus den umliegenden Dörfern. Ich schaute mir als Tarnung die Auslage des Kaufladens Müller (scharfes Eck) an; in unmittelbarer Nähe standen etwa 20 Lehrer, darunter auch Enderle aus Poschitzau, Porsch aus Gfell und Zhorzel aus Töppeles. Fachlehrer Prosch von der Bürgerschule hatte die Gesprächsleitung, es gab einiges zu loben, aber auch viel zu rügen, und die Dorflehrer hielten mit entsprechenden Antworten nicht zurück. Von der abgesprochenen Vereinbarung habe ich neben den Soll- und Istzahlen noch viele andere interessante Dinge gehört.
Die Zeugnisverteilung und Verabschiedung Ende Juni 1914 ist und bleibt für alle ein unvergeßliches Erlebnis. Klassenlehrer Prosch konnte seine vorgesehene
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.