Když jsem se v hezčí roční době vracel dopoledne v 11 hodin ze školy, našel jsem doma u tety Haschkové většinou lístek na stole vedle talíře s krupicovou nebo rýžovou kaší: „Jsem v lese tam a tam, vezmi koš a přijď za mnou." Protože ve dvě hodiny odpoledne začínalo znovu vyučování, musel jsem si pospíšit. Rodiče vůbec nesměli vědět, že jsem přes polední přestávku musel s nůší chodit do lesa pro dříví; jinak by si mě zase vzali zpátky do Klášterce. Strýc sice nadával, nechtěl, abych chodil do lesa pro dříví. Teta si sháněním dříví sama zničila zdraví a zemřela o pár let později, na podzim 1901.
Peníze se tehdy jistě nevydělávaly tak snadno jako dnes. Krejcar se otočil desetkrát, než se vydal. To platilo obzvlášť pro nemajetné rodiny s mnoha dětmi. Protože moje teta neměla děti, byla u ní ta šetrnost už poněkud přehnaná. Lidé prostě neuměli udělat si život příjemnějším. Když jsem byl v Horním Slavkově, mluvilo se hodně také o plánované stavbě železniční trati Loket–Horní Slavkov–Krásno. Bylo dost lidí, kteří stavbě dráhy nepřáli, ačkoli dráha přinášela nemalé výhody.
Ve volném čase jsme se my kluci rádi potulovali kolem Šibeničního vrchu nebo u Wolfshofu. Cílem našich výprav bývaly i zbořené hradby popraviště. Na Horní Slavkov samotný jsem si zachoval hezkou vzpomínku. Dodnes vidím radnici se třemi znaky na čelní straně, krásné jesličky v horním kostele a mnoho starobylých domů, jejichž střechy byly tehdy ještě kryté dřevěnými šindeli. Cestou do chlapecké školy se procházelo kolem jatek, kde tehdy každý pátek Židé ještě poráželi dobytek košerným způsobem, dokud to později nebylo zakázáno. Mohl bych ještě mnoho vyprávět o milém Horním Slavkově devadesátých let.
Velkou radost jsem proto měl, když jsem loni zjistil, že existuje hornoslavkovský Heimatbrief, který jsem si hned objednal. Cítím se totiž s horním městem Horní Slavkov a jeho vysídlenými obyvateli nejniterněji spjat.
Zůstaňte věrni DOMOVU a HEIMATBRIEFU!
Mit seinem freundlichen Gesicht verstand er es ausgezeichnet, uns Buben das Tier- und Pflanzenreich nahezubringen. Nur ein Lehrer war mir völlig ohne Grund nicht gut gesinnt; er nannte mich immer „Matsch". Seinen Namen will ich hier höflich verschweigen.
Kam ich während der schönen Jahreszeit vormittags um 11 Uhr aus der Schule, so fand ich daheim bei der Tante Haschke meistens einen Zettel auf dem Tisch neben dem Teller mit Gries- oder Reisbrei: „Bin im Wald dort und dort, nimm den Korb und komme nach". Da um zwei Uhr nachmittags wieder der Unterricht begann, mußte ich mich beeilen. Meine Eltern durften es gar nicht wissen, daß ich während der Mittagspause mit dem Buckelkorb Holz aus dem Walde holen mußte; sie hätten mich sonst wieder nach Klösterle genommen. Der Onkel schimpfte zwar, er wollte es nicht haben, daß ich in den Wald nach Holz ging. Die Tante selbst hat sich mit dem Holzholen die Gesundheit ruiniert und starb wenige Jahre später, im Herbst 1901.
Gewiß, das Geld wurde damals nicht so leicht verdient als heute. Den Kreuzer drehte man zehnmal um, bevor man ihn ausgab. Dies traf besonders auf die mittellosen Familien mit vielen Kindern zu. Da meine Tante keine Kinder hatte, war hier die Sparsamkeit schon etwas übertrieben. Die Leute verstanden es einfach nicht, sich das Leben angenehm zu gestalten. Als ich in Schlaggenwald weilte, wurde auch viel von dem geplanten Bau einer Eisenbahnlinie Elbogen-Schlaggenwald-Schönwehr gesprochen. Da gab es genug Leute, die dem Bahnbau ablehnend gegenüber standen, obwohl die Bahn doch bedeutende Vorteile brachte.
In der Freizeit trieben wir Buben uns gern am Galgenberg oder beim Wolfshof herum. Auch die eingefallene Ringmauer der Richtstätte war oft das Ziel unserer Streifzüge. Schlaggenwald selbst blieb mir in guter Erinnerung. Ich sehe heute noch das Rathaus mit den drei Wappen an der Frontseite, die schöne Krippe in der oberen Kirche und die vielen altertümlichen Häuser, deren Dächer damals noch mit Holzschindeln gedeckt waren. Auf dem Weg zur Knabenschule kam man an dem Schlachthof vorbei, wo damals jeden Freitag die Juden ihr Vieh noch schächteten, bis dies später verboten wurde. So könnte ich noch viel von dem lieben Schlaggenwald der neunziger Jahre erzählen.
Groß war daher meine Freude, als ich voriges Jahr von dem Bestehen des Schlaggenwalder Heimatbriefes Kenntnis erhielt, den ich sogleich bestellt habe. Fühle ich mich doch mit der Bergstadt Schlaggenwald und ihren vertriebenen Bewohnern auf das innigste verbunden.
Bleibt der HEIMAT und dem HEIMATBRIEF treu!
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.