Když jsem se v hezčí roční době vracel dopoledne v 11 hodin ze školy, našel jsem doma u tety Haschkové většinou lístek na stole vedle talíře s krupicovou nebo rýžovou kaší: „Jsem v lese tam a tam, vezmi koš a přijď za mnou." Protože ve dvě hodiny odpoledne začínalo znovu vyučování, musel jsem si pospíšit. Rodiče vůbec nesměli vědět, že jsem přes polední přestávku musel s nůší chodit do lesa pro dříví; jinak by si mě zase vzali zpátky do Klášterce. Strýc sice nadával, nechtěl, abych chodil do lesa pro dříví. Teta si sháněním dříví sama zničila zdraví a zemřela o pár let později, na podzim 1901.

Peníze se tehdy jistě nevydělávaly tak snadno jako dnes. Krejcar se otočil desetkrát, než se vydal. To platilo obzvlášť pro nemajetné rodiny s mnoha dětmi. Protože moje teta neměla děti, byla u ní ta šetrnost už poněkud přehnaná. Lidé prostě neuměli udělat si život příjemnějším. Když jsem byl v Horním Slavkově, mluvilo se hodně také o plánované stavbě železniční trati Loket–Horní Slavkov–Krásno. Bylo dost lidí, kteří stavbě dráhy nepřáli, ačkoli dráha přinášela nemalé výhody.

Ve volném čase jsme se my kluci rádi potulovali kolem Šibeničního vrchu nebo u Wolfshofu. Cílem našich výprav bývaly i zbořené hradby popraviště. Na Horní Slavkov samotný jsem si zachoval hezkou vzpomínku. Dodnes vidím radnici se třemi znaky na čelní straně, krásné jesličky v horním kostele a mnoho starobylých domů, jejichž střechy byly tehdy ještě kryté dřevěnými šindeli. Cestou do chlapecké školy se procházelo kolem jatek, kde tehdy každý pátek Židé ještě poráželi dobytek košerným způsobem, dokud to později nebylo zakázáno. Mohl bych ještě mnoho vyprávět o milém Horním Slavkově devadesátých let.

Velkou radost jsem proto měl, když jsem loni zjistil, že existuje hornoslavkovský Heimatbrief, který jsem si hned objednal. Cítím se totiž s horním městem Horní Slavkov a jeho vysídlenými obyvateli nejniterněji spjat.

Zůstaňte věrni DOMOVU a HEIMATBRIEFU!

věta pokračuje na dalším listu ⟶