Mezihra v Horním Slavkově (Schlaggenwald)

Úryvek z románu „Es hebt uns die Welle ins letzte Geheimnis" od Ernsta Franka

(Clemens Stephani se svou ženou Margaretou se vydali na procházku do okolí Horního Slavkova. Oba byli šťastní. Margarete totiž cítila, že se stává matkou. Co si sedm let toužebně přála v Chebu, se jí naplnilo v Horním Slavkově. Ty, městečko, buď pochváleno!)

Přes Huby se vraceli domů. Z údolí zvonil kostelní zvon poledne a z dolu zaznělo znamení konce směny, což Clemense přimělo zavést Margaretu na okraj propadlé hory.

Havíři právě vyjížděli z dolu. Jak vypadali! Dřevěnou škrabkou si sundávali z těla na prst tlustou vrstvu prachu a potu, který se na nich usadil v nesnesitelném vedru pod horou, pak se vrhali žíznivě k vodě a zdálo se, že se nemohou napít dost. Mnozí jen tak vrávorali a lehali si, jako by je přemohla znovunabytá země a světlo, na zem a lapali po dechu. Jiní odpadávali od osvěžujícího pramene jako nasátí klíšťata a zůstávali ležet u výtoku, aniž by se hnuli.

Margarete byla otřesena; poprvé viděla, jak těžce se musí vydobýt bohatství, které o tisíc kroků níž ve městečku ukazovalo jen svou příjemnou stránku. Tak se na další cestě stala Clemensovo vyprávění o jeho fárání do dolu pozorně naslouchající posluchačkou. Vysvětlil jí, jak hluboko pod zemí se pracuje s dlátem a ohněm, za stálého nebezpečí smrti, popsal horko po zapálení ohně a jak muži pracovali téměř nazí, oblečeni jen do havířské čapky, roušky a bot, vyprávěl také o kráse podzemních kleneb, které tu občas vytvořila lidská ruka, i o síle jejich zřícení, když oheň po vykonání své žíravé práce učinil horu zralou ke zřícení. Praskot, lupání a tlak v nitru hory ukázaly, že čas zlomu dozrál. Pak muži prchají. S rachotem, jako hrom a děla, se hora sesouvá, a běda havíři, který se neuměl včas ukrýt. Toho vrhnou důlní plyny na skálu tak, že mu praskne duše z těla. Je to tvrdá práce, která se tam den co den koná pod zemí.

„Copak i tihle uštvaní dělníci věří, že jejich práce vede k Bohu?" Clemens se překvapeně podíval ženě do očí. Pak její otázku potvrdil s tak sebejistým přesvědčením, že se Margarete neodvážila v té myšlence pokračovat.