Mezihra v Horním Slavkově (Schlaggenwald)
Úryvek z románu „Es hebt uns die Welle ins letzte Geheimnis" od Ernsta Franka
(Clemens Stephani se svou ženou Margaretou se vydali na procházku do okolí Horního Slavkova. Oba byli šťastní. Margarete totiž cítila, že se stává matkou. Co si sedm let toužebně přála v Chebu, se jí naplnilo v Horním Slavkově. Ty, městečko, buď pochváleno!)
Přes Huby se vraceli domů. Z údolí zvonil kostelní zvon poledne a z dolu zaznělo znamení konce směny, což Clemense přimělo zavést Margaretu na okraj propadlé hory.
Havíři právě vyjížděli z dolu. Jak vypadali! Dřevěnou škrabkou si sundávali z těla na prst tlustou vrstvu prachu a potu, který se na nich usadil v nesnesitelném vedru pod horou, pak se vrhali žíznivě k vodě a zdálo se, že se nemohou napít dost. Mnozí jen tak vrávorali a lehali si, jako by je přemohla znovunabytá země a světlo, na zem a lapali po dechu. Jiní odpadávali od osvěžujícího pramene jako nasátí klíšťata a zůstávali ležet u výtoku, aniž by se hnuli.
Margarete byla otřesena; poprvé viděla, jak těžce se musí vydobýt bohatství, které o tisíc kroků níž ve městečku ukazovalo jen svou příjemnou stránku. Tak se na další cestě stala Clemensovo vyprávění o jeho fárání do dolu pozorně naslouchající posluchačkou. Vysvětlil jí, jak hluboko pod zemí se pracuje s dlátem a ohněm, za stálého nebezpečí smrti, popsal horko po zapálení ohně a jak muži pracovali téměř nazí, oblečeni jen do havířské čapky, roušky a bot, vyprávěl také o kráse podzemních kleneb, které tu občas vytvořila lidská ruka, i o síle jejich zřícení, když oheň po vykonání své žíravé práce učinil horu zralou ke zřícení. Praskot, lupání a tlak v nitru hory ukázaly, že čas zlomu dozrál. Pak muži prchají. S rachotem, jako hrom a děla, se hora sesouvá, a běda havíři, který se neuměl včas ukrýt. Toho vrhnou důlní plyny na skálu tak, že mu praskne duše z těla. Je to tvrdá práce, která se tam den co den koná pod zemí.
„Copak i tihle uštvaní dělníci věří, že jejich práce vede k Bohu?" Clemens se překvapeně podíval ženě do očí. Pak její otázku potvrdil s tak sebejistým přesvědčením, že se Margarete neodvážila v té myšlence pokračovat.
Zwischenspiel in Schlaggenwald
Ein Auszug aus dem Roman
„Es hebt uns die Welle ins letzte Geheimnis" von Ernst Frank
(Clemens Stephani hat mit seiner Frau Margarete einen Spaziergang in die Umgebung Schlaggenwalds unternommen. Beide waren glücklich. Denn Margarete fühlte sich Mutter werden. Was sie sieben Jahre in Eger herbeigesehnt hatte, war ihr in Schlaggenwald erfüllt worden. Du, kleine Stadt, sei gelobt!)
Über die Huben kehrten sie nach Hause zurück. Von dem Tal herauf sang die Glocke der Pfarrkirche den Mittag ein und aus dem Werk tönte das Schichtzeichen herauf, das Clemens bewog, mit Margareten an den Rand des eingestürzten Berges zu treten.
Die Gesellen fuhren aus. Wie sie aussahen! Mit einem Holzschaber schabten sie sich den fingerdick anklebenden Staub und Schweiß vom Leibe, der sich ihnen in der unerträglichen Hitze unter Berg angelegt hatte, dann stürzten sie lechzend zum Wasser und schienen sich nicht genug tun zu können. Viele wankten nur so einher und legten sich, als überwältigte sie die wiedergewonnene Erde und das Licht, nach Luft schnappend auf den Boden nieder. Andere fielen vom erquickenden Quell ab wie vollgesogene Zecken und blieben beim Ausguß liegen und rührten sich nicht mehr.
Margarete war erschüttert; sie sah zum ersten Male, wie schwer der Reichtum errungen werden mußte, der tausend Schritte talab in dem Städtchen seine Wirkung nur von der angenehmen Seite zeigte. So fand am Weiterwege Clemens Erzählung von seiner Einfahrt ins Werk eine gespannte Lauscherin. Er erklärte ihr, wie tief unter der Erde mit Meißel und Feuer, bei ständiger Todesgefahr gearbeitet würde, er schilderte die Hitze nach dem Feuersetzen und wie die Männer im bloßen Leibe, nur mit Grubenhütlein, einem Fleck und Schuhen bekleidet, arbeiteten, auch von der Schönheit der unterirdischen Gewölbe, die da manchmal durch Menschenhand erzeugt wurden und der Gewalt ihres Zusammenbrechens, wenn das Feuer, nachdem es seine zerfressende Wirkung getan, den Berg einsturzreif gemacht habe. Ein Krachen, Schnappen und Drucken im Berginnern zeige die Zeit an, daß der Bruch reif sei. Dann fliehen die Männer. Mit einem Geprassel, wie Donner und Kartaunen, geht das Gebirge nieder, und wehe dem Gesellen, der sich nicht rechtzeitig zu bergen gewußt. Er wird von den Wettern an den Fels geschleudert, daß ihm der Seelsack zerbirst. Es ist eine harte Arbeit, die da tagaus, tagein unter der Erde vollbracht wird.
„Sollten auch diese gehetzten Arbeiter glauben, daß ihre Arbeit zu Gott führt?" Clemens schaute seiner Frau überrascht ins Auge. Dann bejahte er ihre Frage mit einer so selbstsicheren Überzeugung, daß Margarete den Gedanken nicht weiterzuspinnen wagte.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.