⟵ věta pokračuje z předchozího listu

mohl věrný čtyřnohý přítel vědět o tom, že matka zvířat s bezbrannými mláďaty není hračka pro barbarskou povahu vlčáka.

V sousední zahradě dováděl v keřích bobulovin malý skřítek. Tichý pozorovatel viděl darebácké oči tchoře jako drobné reflektory upřené na sebe. Zatímco od rybníka bylo slyšet šplouchání kaprů vyskakujících po komárech, kreslil vysoko na nočním nebi svou dráhu padající meteor, doprovázený nejvroucnějšími přáními pověrčivého selského chasníka. Nad veškerou touto sentimentalitou stál chladný úsměv měsíce. Kdo by ještě mohl tvrdit, že prostá domácí lavička nemá své kouzlo?

Ze spolehlivého zdroje vím, že v divočině rybničního valu už není slyšet ani pěnkavu, ani kosa, že jak studánka, tak i vrata do dvora se zřítily. Jen stará hrušeň ještě stojí a v tichém zármutku hledí na pustou hromadu sutin, která kdysi bývala poklidným selským stavením v krásném Slavkovském lese (Kaiserwald).