Houter Schorsch

Jako poctivé horoslavkovské (Schlaggenwald) originály má být i Houter Schorsch zvěčněn v našem krajanském listu. Schorscherl byl sice trochu prostoduchý, ale poctivý a hodný člověk, který by neublížil ani dítěti. V porcelánce si vydělával svůj skromný chléb pomocnými pracemi všeho druhu. V zimě vyhrabával popel z topných kamen v tiskárně, zatápěl a přes den se staral o dřevo a uhlí. Děvčata v tiskárně si s Schorscherlem často užila legrace. Do práce přicházel jako první ráno a odcházel jako poslední večer – osmihodinovou pracovní dobu neznal. Když se za časného rána šoural do práce se shrbenými koleny, houpala se mu na zádech kávová kuterka (baňatá hliněná lahev), kterou měl připevněnou na opasku. Večer si často z massamühle nosil domů pytlík splaveného písku, o který měly zájem některé hospodyně. Houter Schorsch byl klidný a tichý člověk. Jen když mu v továrně něco nesedělo, začal hlasitě nadávat, což při jeho poněkud vadné výslovnosti působilo nesmírně komicky. Dělníci, kteří byli poblíž, si pak vždycky říkali: „Schorsch zas referuje, bude asi jiné počasí." Nenáročně tak prožíval své dny, až jednou náhle zmizel. Odešel z tohoto světa potichu, ještě než na nás dolehlo velké neštěstí ztráty domova.

Žádná touha

Ctižádost mě nikdy nezachvátila, a proto to asi tak vypadlo, že jsem vždy musel stát v posledním houfu. Tak i v průvodu odsouzených k smrti, místo abych kráčel v první řadě, půjdu cestou těla v posledním šiku.

Přitom se vůbec nechci nikam hnát, ještě dlouho bych tu na zemi chtěl zůstat, těšit se ze zlatého slunečního světla. Tam, kde za temnými hřbitovními zdmi na nové rakve číhají staré hroby, tam má duše opravdu netouží.

Schloßbauer

věta pokračuje na dalším listu ⟶