Na Zvoničním vrchu

Dnešní titulní snímek nám ukazuje Zvoniční vrch (Glockenberg) s kostelem sv. Jiří a zvonicí, k níž je přistavěn domek mrtvých (Totenhäusl). V popředí vidíme jednu ze dvou stodol, které tam kdysi stály. Na „Stodlplatzlu" u Zvoničního vrchu si na jaře a v létě hrávaly děti z blízkého Kaunitzu i z Kostelní stráně. Občas se tu nahoře odehrávaly i válečné šarvátky mezi klukama ze Seifertsgrünu a z Lešnické uličky. Zvoniční vrch byl také výchozím bodem pro nejrůznější výpravy do přírody, které sahaly až k Děkanskému rybníku a do Luční doliny. Ačkoli tehdy ještě nebylo známo heslo „Jezte více ovoce!", ovocné stromy na Ettnerově vrchu, který na Zvoniční vrch navazoval, bývaly v pozdním létě a na začátku podzimu dost často navštěvovány partou kluků.

Ze Zvoničního vrchu bylo možné sledovat i projíždějící vlak naší místní dráhy – už od Stellerlova lesa nahoru, přes Peint k nádraží a odtud přes viadukty až za Kugelhof. Obzvlášť krásné bylo, když vláček vyjel z tunelu a pak u Farské výšiny kolem nás profuněl. Nevinná zábava pro nás kluky v době, kdy stará parní lokomotiva ještě platila za technický zázrak.

Návštěvníkovi se z výšky Zvoničního vrchu naskytlo nádherné panorama. Sahalo od Šibeničního vrchu (Galgenberg) až ke Krudumu a Špičáku (Spitzberg). Z města ležícího v údolí bylo vidět Donner, Desátkové náměstí s přilehlými uličkami a ulicemi, tedy Nádražní ulici s nádražím, část Horní ulice, Peint a obě cvičiště, Schödlhof a dále vzadu obě kapličky. Z toho všeho dnes mnohé zmizelo, na jeho místě vyrostly nové budovy, které je ze Zvoničního vrchu dobře vidět.

Když chtěli obyvatelé Seifertsgrünu, Donneru nebo Horní ulice rychle do Lešnické uličky, volili kratší, ale poněkud namáhavou cestu přes Zvoniční vrch, která vedla úzkou, strmou a poněkud zlověstnou Seidlgassl. I u Seifertsgrünského viaduktu se klikatila úzká pěšina ke Zvoničnímu vrchu, který uzavíral území města v jihovýchodním směru. Tady nahoře se také nachází poslední místo odpočinku našich předků – hřbitov obehnaný zdí. Na Zvoničním vrchu si člověk mohl dost niterně uvědomit život i smrt, protože přítomnost a minulost tu ležely těsně vedle sebe. Jen budoucnost, tu ani na Zvoničním vrchu nebylo vidět. A bylo to tak dobře.

Marterer

věta pokračuje na dalším listu ⟶