Houter Schorsch
Jako poctivé horoslavkovské (Schlaggenwald) originály má být i Houter Schorsch zvěčněn v našem krajanském listu. Schorscherl byl sice trochu prostoduchý, ale poctivý a hodný člověk, který by neublížil ani dítěti. V porcelánce si vydělával svůj skromný chléb pomocnými pracemi všeho druhu. V zimě vyhrabával popel z topných kamen v tiskárně, zatápěl a přes den se staral o dřevo a uhlí. Děvčata v tiskárně si s Schorscherlem často užila legrace. Do práce přicházel jako první ráno a odcházel jako poslední večer – osmihodinovou pracovní dobu neznal. Když se za časného rána šoural do práce se shrbenými koleny, houpala se mu na zádech kávová kuterka (baňatá hliněná lahev), kterou měl připevněnou na opasku. Večer si často z massamühle nosil domů pytlík splaveného písku, o který měly zájem některé hospodyně. Houter Schorsch byl klidný a tichý člověk. Jen když mu v továrně něco nesedělo, začal hlasitě nadávat, což při jeho poněkud vadné výslovnosti působilo nesmírně komicky. Dělníci, kteří byli poblíž, si pak vždycky říkali: „Schorsch zas referuje, bude asi jiné počasí." Nenáročně tak prožíval své dny, až jednou náhle zmizel. Odešel z tohoto světa potichu, ještě než na nás dolehlo velké neštěstí ztráty domova.
Žádná touha
Ctižádost mě nikdy nezachvátila, a proto to asi tak vypadlo, že jsem vždy musel stát v posledním houfu. Tak i v průvodu odsouzených k smrti, místo abych kráčel v první řadě, půjdu cestou těla v posledním šiku.
Přitom se vůbec nechci nikam hnát, ještě dlouho bych tu na zemi chtěl zůstat, těšit se ze zlatého slunečního světla. Tam, kde za temnými hřbitovními zdmi na nové rakve číhají staré hroby, tam má duše opravdu netouží.
Schloßbauer
D'Houter Schorsch / Kein Sehnen
D'Houter Schorsch
Als ein biederes Schlaggenwalder Original soll auch der Houter Schorsch in unserem Heimatblatt verewigt werden. Das Schorscherl war zwar etwas beschränkt, aber ein ehrlicher und braver Mann, der keinem Kind etwas zuleide tat. In der Porzellanfabrik verdiente er sein karges Brot mit Hilfsarbeiten aller Art. Im Winter räumte er die Asche aus den Heizöfen in der Druckerei, machte Feuer und sorgte tagsüber für Holz und Kohlen. Die Mädchen in der Druckerei hatten oft manchen Spaß mit dem Schorscherl. Er war früh der erste und abends der letzte in der Fabrik. Einen Acht-Stunden-Tag kannte er nicht. Wenn er am frühen Morgen knieschiebend zur Arbeitsstätte schlurfte, baumelte an seinem Hinterteil der Kaffee-Kuterer (bauchige Tonflasche), den er am Leibriemen festgeschnallt hatte. Oft schleppte er am Abend von der Massamühle ein Säckchen mit Spülsand nach Hause, für den einige Hausfrauen Abnehmer waren. Der Houter Schorsch war ein ruhiger und stiller Mensch. Nur wenn ihm in der Fabrik einmal etwas nicht paßte, fing er laut zu schimpfen an, das bei seiner etwas behinderten Sprechweise überaus belustigend wirkte. Die Arbeiter, die in seiner Nähe waren, sagten dann immer: „Da Schorsch referiert, dou gröign ma onnes Wetta." Anspruchslos verlebte er seine Tage, bis er auf einmal nicht mehr zu sehen war. Er hatte sich fortgeschlichen von dieser Welt, noch bevor das große Unglück der Heimatlosigkeit über uns hereinbrach.
Kein Sehnen
Vom Ehrgeiz war ich niemals eingenommen,
Wahrscheinlich ist es daher auch gekommen,
Daß ich stets mußt in letzter Rotte stehn.
So will ich auch im Zug der Totgeweihten,
Statt in der ersten Reihe mitzuschreiten,
Im letzen Glied den Weg des Fleisches gehn.
Dabei will ich mich keineswegs beeilen,
Noch lange möcht ich hier auf Erden weilen,
Mich freuen an der Sonne goldnem Licht.
Dorthin, wo hinter düsteren Friedhofmauern
Auf neue Särge alte Gräber lauern,
Sehnt meine Seele sich wahrhaftig nicht.
Schloßbauer
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.