Tam, kde po staletí sídlili jen Němci, žijí dnes Češi, Slováci, Cikáni, Rumuni a Maďaři. Sudetští Němci všude tvoří jen zanedbatelnou menšinu. To, že ve Weipertu je dokonce německý starosta, je unikát. Plánovitě a s velkou horlivostí se v uplynulých 17 letech usilovalo o to, vymazat vše, co připomíná německou minulost naší domoviny. Pro Prahu smějí sudetští Němci, kteří v domově zůstali, používat německé označení Prag. Ale pro místa svého sudetoněmeckého domova už tito – podle ústavy prý rovnoprávní – obyvatelé nesmějí používat prastará jména jako například Karlsbad, Schlaggenwald nebo Schlackenwerth, nýbrž jen Karlovy Vary, Horní Slavkov a Ostrov. Místa, která do roku 1938 nesla v češtině jména jako Falknov (Falkenau) nebo Funkstejn (Funkenstein), byla podruhé počeštěna na Sokolov a Háj. Staré říšské město Eger, které je s německými dějinami spjato mnohem déle než třeba bývalé říšské hlavní město Berlín, dostává místo starého městského znaku s německou říšskou orlicí v mřížovém poli nový znak, jenž má připomínat husitskou minulost (!!!) tohoto města. Ale i v nekapitalistickém Československu se ukazuje, že nejcitlivějším ze všech orgánů je peněženka. Protože „lázeňské město Karlovy Vary" nikoho nepřilákalo, zkouší se to teď nově s „lázeňským městem Karlsbad neboli Carlsbad" a jsou ochotni kvůli případným západním hostům leccos ze „socialistických vymožeností" škrtnout. Prvním krokem k tomu bylo přejmenování ve světě proslulého bývalého hotelu Pupp, který od roku 1945 z vděčnosti k „osvoboditelům" nesl jméno Hotel Moskva, na Hotel Moskva-Pupp. Kromě toho si řada kdysi vyhledávaných firem naší domoviny podržela stará jména, například ZKW (Zettlitzer Kaolinwerke), H & C (Haas & Czjzek, porcelánka Horní Slavkov), Moser (sklárny Meierhöfen), EPIAG (porcelánky v okolí Karlových Varů).

Všude v širokém kraji vtiskl „mír" od roku 1945 zemi svou pečeť. Celé obce zmizely z povrchu zemského, například Gfell, protože se nikomu z nově příchozích – jimž jejich vlastní čeští spoluobčané pohrdlivě říkali „zlatokopové" – nechtělo věnovat se trvalé a tvrdé práci, a hlavně asi proto, že nikdo neví, jak dlouho může v sudetoněmeckém kraji vydržet rychle nabytý blahobyt. „Tisíciletá říše" vydržela jen 12 let, přátelství se Sovětským svazem mělo trvat „na věčné časy" a už od osvobozeneckého roku 1945 se neustále a marně přemýšlí, jak se od něho co nejlépe osvobodit. Koho ještě může udivit, že zbylí sudetští Němci,

věta pokračuje na dalším listu ⟶