Domov s novou tváří

Malá úvaha k 17. výročí vyhnání

Mnohým z nás, kdo jsme v letech 1945/46 s krvácejícím srdcem a v naprostém zoufalství museli opustit domov, se jeho neměnný obraz vryl do paměti. Po 17 letech už ale zdaleka neodpovídá skutečnosti. Sice stále stojí tytéž hory a vody tečou stejným směrem, ale to, co kdysi vytvořila lidská ruka, změnilo svou tvář.

Karlovarský kraj sice neprošel tak výraznou proměnou jako jiné oblasti, které byly v mnoha ohledech zasaženy mnohem víc, přesto se i tady během půl generace leccos změnilo. Nejvíce jsou změny patrné na okrajích tohoto kraje. Tam, kde kdysi kvetla pole a milá poutníkovo srdce hřály přívětivé vesnice, dnes leží vojenské výcvikové prostory (Doupov, Císařský les). Jinde zase musely celé obce ustoupit těžbě uhlí a rudy (Nová Sedlo, Haberspirk). V dalších krajích si zase noví páni myslí, že vylidněný kraj mohou zúročit stavbou rybníků, nebo dokonce přehrad (Glassnitz u Chebu). Jižně od Karlových Varů, kde dopravní spojení není nejvýhodnější, země zpustošeně zplaňuje. Tam, odkud lázeňské město kdysi bralo velkou část svých kvalitních brambor (Trossau, Leimgruben), domy chátrají, z polí se staly pastviny a tento úpadek se ještě vydává za pokrok. Vydrancování půdy snížilo její výnos, předepsané výrobní normy se nikdy nepodařilo splnit a všude nově zakládaná jednotná zemědělská družstva všech stupňů (tam se jim říká JZD) jsou většinou jen vynucené náhradní řešení, aby země už dál nechátrala. Chvályhodnou výjimkou jsou přitom JZD v Lichtenstadtu a Donawitzu. To, že lišky se staly pohromou a divoká prasata (tam, kde dřív žádná nebyla) se objevují ve velkých tlupách, snad nejlépe vystihuje proměnu a stav naší domoviny po roce 1945.

Veškeré snahy Čechů biologicky získat zemi pro sebe prostřednictvím rozsáhle pojatých osidlovacích akcí přinesly jen poloviční úspěch. Všechny ty četné, většinou nedobrovolné vlny nových osadníků, které se rozlily po celém Sudetenlandu (dnes se mu říká už jen Pohraniční území), většinou ztroskotaly. V našem užším domově se významnější osídlení podařilo jen tam, kde byly nabídnuty zvlášť výhodné podmínky (např. dům za Kč 5000, dobré vlakové spojení atd.) nebo zvlášť lákavé sliby těm, kdo se nechali nalákat – většinou důchodcům, jak tomu bylo v případě Töppeles a Engelhausu.