⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Bolestně se mě jako dítěte dotýkalo, že se v mnoha rodinách musel stromek pro nedostatek místa odzdobit už po Třech králích. O to radostněji jsem vnímal, že v učitelském domě, který se mi po předčasné smrti otce stal domovem, směl stromek podle staré tradice a zvyku zůstat stát až do Hromnic. V učitelské rodině Rödlových, kde v vzácné svornosti žily pohromadě prababička, babička, matka a dítě, jsem prožíval neděle po Vánocích až do druhého února ve světle svící. Našim nejstarším krajanům chceme o vánočním čase znovu a znovu připomínat, že jesličky v krásném farním kostele v Horním Slavkově patřily k nejvzácnějším uměleckým dílům naší domoviny. Kdykoli jsem musel slavit Vánoce v Rusku, ve Francii, v Anglii a ve Spojených státech, vždy jsem myslel na tyto jesličky s postavami v životní velikosti, jaké jsem nikde jinde na světě neviděl.

Z töppeleské kartotéky

Dva nekrology. Nejprve několik vzpomínkových slov k úmrtí Antona Jankera (dům č. 21) a Julia Neuerera (dům č. 9). Anton Janker byl ve svém oboru — stejně jako všichni jeho bratři — schopným a známým stavebním polírem v Chebsku. Už v roce 1922 přišel na stavbě v Teplicích o nohu, od té doby nosil protézu a pobíral úrazovou a invalidní rentu. Měl 5 dětí, jeho nejstarší syn Alfred padl roku 1942 na východě, jeho žena zemřela roku 1943 v Donitz (Hampelhaus). Tam byl na jaře 1945 vybombardován a v roce 1946 spolu s töppeleskými obyvateli vyhnán z domoviny. Transport skončil v Lauterbachu (Hesensko). Krátce poté se přestěhoval do východního Berlína, pak v roce 1955 přišel do Frankfurtu nad Mohanem, odtud v roce 1960 do Kolína nad Rýnem a v roce 1962 do Miesenheimu u Andernachu (Porýní), kde zemřel a je pohřben. V roce 1902 se Anton Janker významně podílel na renovaci slavkovského kostela sv. Jiří. Na příkaz tehdejšího děkana Emanuela Hoyera se několik dní hledaly ukryté poklady, ale v hlubokých klenbách se našly jen velké hromady kosterních ostatků. Toni mi hodně vyprávěl o töppeleském střeleckém spolku z přelomu století; tato sdě-

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Z töppeleské kartotéky

Nes. Mnohé staré vánoční zvyky, o kterých mi ještě vyprávěl otec, jsme my děti znali už jen z doslechu. Té námaze vydat se o Boží noci pěšky přes hluboko zasněženou Kirchberg do Horního Slavkova (Schlaggenwald) na půlnoční mši se v naší dětství podrobovalo už jen několik málo žen a mužů. Pro lidi, kteří tuto námahu podstoupili, se z půlnoční bohoslužby vždy stal velký zážitek. Vánoční kostelní návštěva na první svátek vánoční však pro většinu lidí zůstávala hlavně rodinnou slavností. Jak jsme jako děti koukali s otevřenýma očima, když jsme mohli v horoslavkovském kostele vidět jesličky s figurami vysokými jako dospělý člověk.

Bolestně se mě jako dítěte dotýkalo, že se ve většině rodin musel vánoční stromek kvůli nedostatku místa odzdobit už po Třech králích. O to radostněji jsem vnímal, že v učitelském domě, který se mi po předčasné smrti otce stal otcovským domovem, směl stromeček podle staré tradice a zvyku stát až do Hromnic. V učitelské rodině Rödlových, kde v neobvyklé svornosti žily společně prababička, babička, matka a dítě, jsem prožíval neděle po Vánocích až do druhého února v záři světel. Našim zcela starým krajanům chceme o vánočním čase stále znovu připomínat, že jesličky v krásném farním kostele v Horním Slavkově patřily k nejvzácnějším uměleckým dílům naší domoviny. Kdykoli jsem musel slavit Vánoce v Rusku, ve Francii, v Anglii a ve Spojených státech, vždy jsem myslel na tyto jesličky s figurami v životní velikosti, jaké jsem nikde jinde na světě neviděl.

Z töppeleské kartotéky

Dva nekrology. Nejprve pár slov na památku úmrtí Antona Jankera (dům č. 21) a Julia Neuerera (dům č. 9).

Anton Janker byl ve svém oboru – stejně jako všichni jeho bratři – zdatný a známý stavební polír z Chebska. Už v roce 1922 přišel na jednom staveništi v Teplicích o nohu, od té doby nosil protézu a pobíral úrazovou a invalidní rentu. Měl 5 dětí, jeho nejstarší syn Alfred padl roku 1942 na východě, jeho žena zemřela roku 1943 v Donitz (Hampelhaus). Tam byl na jaře 1945 vybombardován a v roce 1946 spolu s ostatními obyvateli Töppelesu vyhnán z domova. Transport skončil v Lauterbachu (Hesensko). Krátce nato se přestěhoval do východního Berlína, pak v roce 1955 do Frankfurtu nad Mohanem, odtud 1960 do Kolína nad Rýnem a 1962 do Miesenheimu u Andernachu (Porýní), kde zemřel a je pohřben. V roce 1902 se Anton Janker významně podílel na renovaci horoslavkovského kostela sv. Jiří. Na pokyn tehdejšího děkana Emanuela Hoyera se tam několik dní pátralo po skrytých pokladech, ale v hlubokých klenbách se našly jen velké hromady lidských kostí. Toni mi hodně vyprávěl o töppeleském střeleckém spolku z přelomu století; tato sdělení jsem využil v několika pokračováních Heimatbriefu. Z kuhlaských dětí žije už jen stálý odběratel Heimatbriefu, krajan Josef Janker (Kuhlaschneider), bydlící v Kolíně nad Rýnem, jemuž tímto vyjadřujeme upřímnou soustrast.

věta pokračuje na dalším listu ⟶