Vánoce v Töppeles

Napsal Otto Markof, učitel, Töppeles-Grafrath

Jak hluboce k sobě patří slavnostní slovo Vánoce a důvěrně znějící slovo domov, si dnes, 17 let po ztrátě staré domoviny, uvědomujeme právě ve vánočním čase znovu a naplno. I když se většina našich krajanů v nové domovině mezitím alespoň trochu zabydlela a zorientovala, víme, že v době vánoční se všechny naše myšlenky vracejí do staré domoviny a že se právě v tomto čase cítíme v rozptýlení navzájem nejtěsněji spojeni. Co znamenají německé Vánoce, co člověk v dětství vnímá jen citově, ale o to silněji, jsem si poprvé zvlášť uvědomil ve strašné zimě 1941, když jsem jako zraněný po sedmnáctidenní jízdě vlakem přes nekonečné ruské pláně přijížděl na Štědrý večer do malého slezského městečka. Osvětlený stromek na nádraží a vánoční zpěv sester, které nás vítaly, jsem vnímal jako znamení z jiného světa. Po beznadějné východní pustině mi teprve tehdy skutečně došlo, co znamenají Německo a Západ.

I když rodiče se svými dětmi znovu a znovu prožívají tajemství Vánoc, vzpomínky na Vánoce z dětských let zůstávají pro každého člověka přece jen nejkrásnější. V době před třiceti lety, na kterou vzpomínám, nebyly výklady obchodů ještě tak přeplněné jako dnes a tušení a očekávání adventního času ještě nebylo ničeno hlukem, reklamou a vypočítavým obchodním duchem naší doby. Tehdy ještě byl zážitek chodit týdny před Vánocemi po lesích a hledat nejkrásnější stromek. Tehdy ještě platilo nepsané pravidlo, že si každý svůj stromek musí sám „obstarat". Selským a panským lesům se tím dost přitížilo. Nad tímto „zvykem" se mlčky a velkoryse přivíralo oko.

Ještě si pamatuji, jak jsme jednou v obecné škole s celou třídou a naším učitelem Roithem přinesli stromeček, abychom poslední školní den mohli oslavit u ozdobeného stromku. Nikomu nebylo na třpytících se jedličkách poznat, jakým způsobem se dostaly k tomuto svěcení. Otec mi jednou vyprávěl, že v jeho dětství se v mnohodětných selských rodinách stromky ještě věšely na strop, aby se ochránily před náporem velkého množství dětí, protože sladkosti byly tehdy pro děti něčím zcela vzácným. Mnohé staré vánoční zvyky, o kterých mi otec ještě vyprávěl, jsme my děti znaly už jen z doslechu. Namáhavou hodinovou cestu pěšky přes zasněžený Kirchberg do Horního Slavkova (Schlaggenwald) na půlnoční mši podstupovalo v naší dětství už jen několik žen a mužů. Pro ty, kdo tuto námahu podstoupili, se však půlnoční bohoslužba vždy stávala velkým zážitkem. Vánoční chození do kostela na první svátek bylo ale pro většinu lidí ještě rodinnou slavností. Jak veliké oči jsme dělali jako děti, když jsme mohli vidět jesličky s postavami v životní velikosti ve slavkovském kostele.

věta pokračuje na dalším listu ⟶