⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Bolestně se mě jako dítěte dotýkalo, že se v mnoha rodinách musel stromek pro nedostatek místa odzdobit už po Třech králích. O to radostněji jsem vnímal, že v učitelském domě, který se mi po předčasné smrti otce stal domovem, směl stromek podle staré tradice a zvyku zůstat stát až do Hromnic. V učitelské rodině Rödlových, kde v vzácné svornosti žily pohromadě prababička, babička, matka a dítě, jsem prožíval neděle po Vánocích až do druhého února ve světle svící. Našim nejstarším krajanům chceme o vánočním čase znovu a znovu připomínat, že jesličky v krásném farním kostele v Horním Slavkově patřily k nejvzácnějším uměleckým dílům naší domoviny. Kdykoli jsem musel slavit Vánoce v Rusku, ve Francii, v Anglii a ve Spojených státech, vždy jsem myslel na tyto jesličky s postavami v životní velikosti, jaké jsem nikde jinde na světě neviděl.
Z töppeleské kartotéky
Dva nekrology. Nejprve několik vzpomínkových slov k úmrtí Antona Jankera (dům č. 21) a Julia Neuerera (dům č. 9). Anton Janker byl ve svém oboru — stejně jako všichni jeho bratři — schopným a známým stavebním polírem v Chebsku. Už v roce 1922 přišel na stavbě v Teplicích o nohu, od té doby nosil protézu a pobíral úrazovou a invalidní rentu. Měl 5 dětí, jeho nejstarší syn Alfred padl roku 1942 na východě, jeho žena zemřela roku 1943 v Donitz (Hampelhaus). Tam byl na jaře 1945 vybombardován a v roce 1946 spolu s töppeleskými obyvateli vyhnán z domoviny. Transport skončil v Lauterbachu (Hesensko). Krátce poté se přestěhoval do východního Berlína, pak v roce 1955 přišel do Frankfurtu nad Mohanem, odtud v roce 1960 do Kolína nad Rýnem a v roce 1962 do Miesenheimu u Andernachu (Porýní), kde zemřel a je pohřben. V roce 1902 se Anton Janker významně podílel na renovaci slavkovského kostela sv. Jiří. Na příkaz tehdejšího děkana Emanuela Hoyera se několik dní hledaly ukryté poklady, ale v hlubokých klenbách se našly jen velké hromady kosterních ostatků. Toni mi hodně vyprávěl o töppeleském střeleckém spolku z přelomu století; tato sdě-
nes. Viele der alten Weihnachtsbräuche, von denen mir mein Vater noch erzählte, haben wir als Kinder nur mehr vom Hörensagen gekannt. Der Mühe, in der Christnacht eine Stunde zu Fuß über den tiefverschneiten Kirchberg nach Schlaggenwald in die Christmette zu gehen, unterzogen sich in unserer Kindheit nur noch wenige Frauen und Männer. Für die Menschen, die diese Mühe auf sich nahmen, wurde der mitternächtliche Gottesdienst immer zu einem großen Erlebnis. Der weihnachtliche Kirchgang am ersten Feiertag war aber für die meisten Menschen noch ein Familienfest. Welche Augen haben wir als Kinder gemacht, wenn wir die Krippe mit den mannshohen Figuren in der Schlaggenwalder Kirche sehen konnten.
Schmerzhaft berührte es mich als Kind, daß in den meisten Familien der Tannenbaum wegen Platzmangel schon nach dem Heiligen Dreikönigstag wieder abgeschmückt werden mußte. Um so erfreulicher empfand ich es, daß im Lehrerhaus, das mir nach dem frühen Tode meines Vaters zum Vaterhaus geworden war, der Tannenbaum nach alter Tradition und Sitte bis Lichtmeß stehen durfte. In der Lehrerfamilie Rödl, in der in seltener Eintracht Urgroßmutter, Großmutter, Mutter und Kind zusammenlebten, habe ich die Sonntage nach Weihnachten bis zum zweiten Feber im Lichterglanz erlebt. Unseren ganz alten Landsleuten wollen wir zur Weihnachtszeit immer wieder sagen, daß die Krippe in der schönen Pfarrkirche in Schlaggenwald zu den erlesensten Kunstwerken unserer Heimat zählte. Wenn ich Weihnachten in Rußland, in Frankreich, in England und in den Vereinigten Staaten feiern mußte, dachte ich stets an diese Krippe mit den lebensgroßen Figuren, wie ich sie nirgends in der Welt gesehen habe.
Aus der Töppeleser Kartei
Zwei Nachrufe. Zunächst zum Ableben von Anton Janker (Haus Nr. 21) und Julius Neuerer (Haus Nr. 9) einige Worte des Gedenkens. Anton Janker war in seinem Fach — wie alle seine Brüder — ein tüchtiger und bekannter Baupolier des Egerlandes. Schon im Jahre 1922 verlor er auf einem Bauplatz in Teplitz ein Bein, seither war er Prothesenträger mit Unfall- und Invalidenrente. Er hatte 5 Kinder, sein ältester Sohn Alfred ist 1942 im Osten gefallen, seine Frau 1943 in Donitz (Hampelhaus) verstorben. Dort wurde er im Frühjahr 1945 ausgebombt und 1946 mit den Töppeleser Ortsbewohnern aus der Heimat vertrieben. Der Transport endete in Lauterbach (Hessen). Kurz darauf siedelte er nach Berlin-Ost um, kam dann im Jahre 1955 nach Frankfurt a. M., von dort 1960 nach Köln und 1962 nach Miesenheim bei Andernach (Rheinland), wo er gestorben und beerdigt ist. Im Jahre 1902 hatte Anton Janker maßgeblichen Anteil an der Renovierung der Schlaggenwalder St. Georgskirche. Auf Anordnung des damaligen Dechant Emanuel Hoyer wurde mehrere Tage lang nach verborgenen Schätzen gesucht, man fand aber in den tiefen Gewölben nur große Stapel von Totengerippen. Toni hat mir viel von der Töppeleser Schützengilde um die Jahrhundertwende berichtet; diese Mittei-
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Z töppeleské kartotéky
Nes. Mnohé staré vánoční zvyky, o kterých mi ještě vyprávěl otec, jsme my děti znali už jen z doslechu. Té námaze vydat se o Boží noci pěšky přes hluboko zasněženou Kirchberg do Horního Slavkova (Schlaggenwald) na půlnoční mši se v naší dětství podrobovalo už jen několik málo žen a mužů. Pro lidi, kteří tuto námahu podstoupili, se z půlnoční bohoslužby vždy stal velký zážitek. Vánoční kostelní návštěva na první svátek vánoční však pro většinu lidí zůstávala hlavně rodinnou slavností. Jak jsme jako děti koukali s otevřenýma očima, když jsme mohli v horoslavkovském kostele vidět jesličky s figurami vysokými jako dospělý člověk.
Bolestně se mě jako dítěte dotýkalo, že se ve většině rodin musel vánoční stromek kvůli nedostatku místa odzdobit už po Třech králích. O to radostněji jsem vnímal, že v učitelském domě, který se mi po předčasné smrti otce stal otcovským domovem, směl stromeček podle staré tradice a zvyku stát až do Hromnic. V učitelské rodině Rödlových, kde v neobvyklé svornosti žily společně prababička, babička, matka a dítě, jsem prožíval neděle po Vánocích až do druhého února v záři světel. Našim zcela starým krajanům chceme o vánočním čase stále znovu připomínat, že jesličky v krásném farním kostele v Horním Slavkově patřily k nejvzácnějším uměleckým dílům naší domoviny. Kdykoli jsem musel slavit Vánoce v Rusku, ve Francii, v Anglii a ve Spojených státech, vždy jsem myslel na tyto jesličky s figurami v životní velikosti, jaké jsem nikde jinde na světě neviděl.
Z töppeleské kartotéky
Dva nekrology. Nejprve pár slov na památku úmrtí Antona Jankera (dům č. 21) a Julia Neuerera (dům č. 9).
Anton Janker byl ve svém oboru – stejně jako všichni jeho bratři – zdatný a známý stavební polír z Chebska. Už v roce 1922 přišel na jednom staveništi v Teplicích o nohu, od té doby nosil protézu a pobíral úrazovou a invalidní rentu. Měl 5 dětí, jeho nejstarší syn Alfred padl roku 1942 na východě, jeho žena zemřela roku 1943 v Donitz (Hampelhaus). Tam byl na jaře 1945 vybombardován a v roce 1946 spolu s ostatními obyvateli Töppelesu vyhnán z domova. Transport skončil v Lauterbachu (Hesensko). Krátce nato se přestěhoval do východního Berlína, pak v roce 1955 do Frankfurtu nad Mohanem, odtud 1960 do Kolína nad Rýnem a 1962 do Miesenheimu u Andernachu (Porýní), kde zemřel a je pohřben. V roce 1902 se Anton Janker významně podílel na renovaci horoslavkovského kostela sv. Jiří. Na pokyn tehdejšího děkana Emanuela Hoyera se tam několik dní pátralo po skrytých pokladech, ale v hlubokých klenbách se našly jen velké hromady lidských kostí. Toni mi hodně vyprávěl o töppeleském střeleckém spolku z přelomu století; tato sdělení jsem využil v několika pokračováních Heimatbriefu. Z kuhlaských dětí žije už jen stálý odběratel Heimatbriefu, krajan Josef Janker (Kuhlaschneider), bydlící v Kolíně nad Rýnem, jemuž tímto vyjadřujeme upřímnou soustrast.
Aus der Töppeleser Kartei
nes. Viele der alten Weihnachtsbräuche, von denen mir mein Vater noch erzählte, haben wir als Kinder nur mehr vom Hörensagen gekannt. Der Mühe, in der Christnacht eine Stunde zu Fuß über den tiefverschneiten Kirchberg nach Schlaggenwald in die Christmette zu gehen, unterzogen sich in unserer Kindheit nur noch wenige Frauen und Männer. Für die Menschen, die diese Mühe auf sich nahmen, wurde der mitternächtliche Gottesdienst immer zu einem großen Erlebnis. Der weihnachtliche Kirchgang am ersten Feiertag war aber für die meisten Menschen noch ein Familienfest. Welche Augen haben wir als Kinder gemacht, wenn wir die Krippe mit den mannshohen Figuren in der Schlaggenwalder Kirche sehen konnten.
Schmerzhaft berührte es mich als Kind, daß in den meisten Familien der Tannenbaum wegen Platzmangel schon nach dem Heiligen Dreikönigstag wieder abgeschmückt werden mußte. Um so erfreulicher empfand ich es, daß im Lehrerhaus, das mir nach dem frühen Tode meines Vaters zum Vaterhaus geworden war, der Tannenbaum nach alter Tradition und Sitte bis Lichtmeß stehen durfte. In der Lehrerfamilie Rödl, in der in seltener Eintracht Urgroßmutter, Großmutter, Mutter und Kind zusammenlebten, habe ich die Sonntage nach Weihnachten bis zum zweiten Feber im Lichterglanz erlebt. Unseren ganz alten Landsleuten wollen wir zur Weihnachtszeit immer wieder sagen, daß die Krippe in der schönen Pfarrkirche in Schlaggenwald zu den erlesensten Kunstwerken unserer Heimat zählte. Wenn ich Weihnachten in Rußland, in Frankreich, in England und in den Vereinigten Staaten feiern mußte, dachte ich stets an diese Krippe mit den lebensgroßen Figuren, wie ich sie nirgends in der Welt gesehen habe.
Aus der Töppeleser Kartei
Zwei Nachrufe. Zunächst zum Ableben von Anton Janker (Haus Nr. 21) und Julius Neuerer (Haus Nr. 9) einige Worte des Gedenkens. Anton Janker war in seinem Fach — wie alle seine Brüder — ein tüchtiger und bekannter Baupolier des Egerlandes. Schon im Jahre 1922 verlor er auf einem Bauplatz in Teplitz ein Bein, seither war er Prothesenträger mit Unfall- und Invalidenrente. Er hatte 5 Kinder, sein ältester Sohn Alfred ist 1942 im Osten gefallen, seine Frau 1943 in Donitz (Hampelhaus) verstorben. Dort wurde er im Frühjahr 1945 ausgebombt und 1946 mit den Töppeleser Ortsbewohnern aus der Heimat vertrieben. Der Transport endete in Lauterbach (Hessen). Kurz darauf siedelte er nach Berlin-Ost um, kam dann im Jahre 1955 nach Frankfurt a. M., von dort 1960 nach Köln und 1962 nach Miesenheim bei Andernach (Rheinland), wo er gestorben und beerdigt ist. Im Jahre 1902 hatte Anton Janker maßgeblichen Anteil an der Renovierung der Schlaggenwalder St. Georgskirche. Auf Anordnung des damaligen Dechant Emanuel Hoyer wurde mehrere Tage lang nach verborgenen Schätzen gesucht, man fand aber in den tiefen Gewölben nur große Stapel von Totengerippen. Toni hat mir viel von der Töppeleser Schützengilde um die Jahrhundertwende berichtet; diese Mittei-
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.