Fotbalový klub Gfell
Napsal Heinrich Heß, Gfell-Diendorf
Sport na venkově byl odjakživa jakýmsi sirotkem, který se namáhavě belhal životem o berlích. Sportovní nadšenci naší obce se ze všech sil snažili probudit sportovní vlohy mužské mládeže — bohužel marně. Staří lidé byli neochvějně přesvědčeni, že sport je polem pro darmošlapy a povaleče. Tak zůstávaly pro venkovskou mládež tělocvičným náčiním nadále kosa, sekera a hnojní vidle. Ať už byla řemeslná práce sebetěžší, zbýval chasníkům přece jen zbytek energie, který si pak hledal ventil buď v rozpustilosti, nebo — v kultivovanějším smyslu slova — ve sportu.
Ve Gfellu byl sport po první světové válce na krátký čas probuzen ze svého spánku Šípkové Růženky. Chlapci, kteří jezdili na učení do Karlových Varů, si tam něco odkoukali z kopané. A tak byla jednoho krásného dne v obci senzace: byl tu fotbalový míč! A teď hurá do bitvy! U Zenkenovy Táale (Zenkens Taaler) začalo bouřlivé dění. Pokud přítel Ernst — který dělal manažera — sníval o fotbalovém klubu, jenž by za jistých okolností mohl dosáhnout až na špičkovou třídu, pak to byla jeho vina. Hráči každopádně tak ctižádostivé plány neměli a mlátili do míče naslepo, jak a kde se k němu právě dostali. Ernst se marně snažil vnést do té divoké tlupy trochu pořádku. Pro tyto fotbalisty nebyla rozhodující ani tak hra jako spíš legrace, a tak se stávalo, že útočníci, obránci, levá i pravá strana i brankáři obou stran často leželi v jedné divoké hromadě přes sebe. Když se k míči dostal Hahn Willi (Kohout Willi), letěla spolu s balonem obvykle i dřevěná pantofle na tvrdé lebky soupeřů. Přítel Ernst si při čtení těchto řádků jistě sáhne jazykem na svůj falešný špičák a pomyslí si: „Ty seď hezky potichu." Co ostatně hledala jeho ústa u špičky mé pracovní boty? Ostatně i já mám od něj upomínku v podobě jizvy na hlavě. Kdo chce lovit veverky, měl by házet kameny po cíli, a ne po tykvi svého loveckého druha.
Po skončení mela byla Táale zbavena všech krtinců a mraveniš a veselá tlupa mrzáků kulhala husím pochodem přes Kuhsteig (Kravskou stezku) nahoru do obce. Všechna únava a vyčerpání byly zapomenuty a všechny boule z toho krveprolití byly se smíchem brány na milost. Se sportem to něco je, i když se provozuje jen po venkovsku.
Nezapomeňte poukázat předplatné na HB!
Fußballclub Gfell
Von Heinrich Heß, Gfell-Diendorf
Der Sport am Lande war seit jeher ein Waisenkind, das sich mühsam auf Krücken durchs Dasein schleppte. Die Sportenthusiasten unseres Ortes gaben sich alle erdenkliche Mühe, die sportlichen Triebe der männlichen Jugend zu mobilisieren; leider vergeblich. Es war die unverrückbare Ansicht der Alten, daß der Sport ein Feld für Tagediebe und Taugenichtse sei. So blieben für die ländliche Jugend die Turngeräte weiterhin der Senswart, die Axt und die Mistgabel. Mag die berufliche Arbeit auch noch so schwer gewesen sein, ein Restchen Energie blieb den Burschen immer noch übrig, die sich dann im Übermut oder — im kultivierteren Sinn — im Sport auszutoben suchte.
In Gfell wurde der Sport nach dem ersten Weltkrieg für kurze Zeit aus seinem Dornröschenschlaf geweckt. Jungen, die nach Karlsbad zur Lehre fuhren, hatten dort vom Fußballspiel etwas abgeluchst. So gab es eines schönen Tages eine Sensation im Ort: ein Fußball war da! Nun aber hinein ins Gefecht! In Zenkens Taaler begann das turbulente Treiben. Wenn Freund Ernst — welcher der Manager war — von einem Fußballclub träumte, der unter Umständen die Spitzenklasse erreichen könnte, so war dies seine Schuld. Die Spieler hatten jedenfalls keine so ehrgeizigen Pläne und hieben blind auf den Ball ein, wie und wo immer sie ihn erreichen konnten. Vergeblich suchte Ernst etwas Ordnung in den wilden Haufen zu bringen. Für diese Fußballer war weniger das Spiel als die Gaude maßgebend, und so kam es, daß oft Stürmer, Verteidiger, links und rechts Außen, wie auch die Tormänner beider Parteien in einem wüsten Klumpen übereinander lagen. Kam der Hahn Willi ans Leder, dann flog mit dem Ball meist auch ein Holzpantoffel an die harten Schädel der Gegner. Freund Ernst wird bei der Lektüre mit der Zunge an seinem falschen Eckzahn fühlen und sich denken: „Du sei man hübsch stille". Was hatte auch sein Mund an der Spitze meine Ackerstiefels zu suchen? Im übrigen habe auch ich ein Andenken von ihm in Gestalt einer Narbe am Kopf. Wer Eichhörnchen jagen will, sollte die Steine nach dem Ziel und nicht auf den Kürbis seines Jagdgenossen werfen.
Nach Schluß des Getümmels war die Taaler von allen Maulwurfs- und Ameisenhügeln freiplaniert und ein fröhlicher Haufen Invalider hinkte im Gänsemarsch über den Kuhsteig hinauf dem Orte zu. Alle Abgespanntheit und Müdigkeit war vergessen und alle Beulen aus dem Gemetzel wurden lachend in Kauf genommen. Es hat sich was mit dem Sport, auch wenn er nur ländlich geübt wird.
Vergeßt nicht darauf, die Bezugsgebühr für den HB zu überweisen!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.