Starší lidé z Horního Slavkova (Schlaggenwald) byli a zůstávají přesvědčeni, že se masopust nikde neslavil tak krásně jako kdysi doma. Dnes ale nebude řeč o maškarách, tancovačkách a maskovaných plesích, nýbrž o kulinářských požitcích této doby.
Nejprve je třeba zmínit makové a solené preclíky, které po generace roznášeli hornoslavkovští „originálové" a večer je nabízeli hostům v hostincích, kteří tam přišli „na koukanou na maškary". Na „Ibscherova Girka" si vzpomenou už jen ti nejstarší obyvatelé Horního Slavkova. Ale dodnes koluje úsloví, když se v pochybnostech ještě jednou zeptáte: „Kdo? No kdo?" — „No přece Ibscherův Girch!" Pak tu byla ještě jedna specialita: perníčky, po domácku zvané také „pusinky". Ty se dal koupit v době masopustu u Vinzenze Reifa. Nebyly drahé, za pár krejcarů člověk dostal velký kornout plný. Velmi dobře kořeněné pusinky prý dělal starý Mürling na Novém Městě. Bydlel v domě, který naposledy patřil panu Maxi Gareisovi a jeho ženě, Resi Siartové. Na cukráře Mürlinga si také vzpomene už jen málokdo.
Korunou masopustu ale přece jen byly masopustní koblihy. V domácím nářečí se jim říkalo „Kraoppen". Proč se f nahradilo dvěma p, zůstane asi navždy tajemstvím hornoslavkovského nářečí. Zato ale byly tyhle „Kraoppen" znamenité – opravdu prvotřídní. Zaposloucháte-li se trochu zpátky do oné doby, uslyšíte, jak horké sádlo Ceres a vepřový tuk syčí na pánvi. V každém domě se na masopust pekly koblihy a dobrá vůně horkého koláčového tuku pronikala až do sousedství a lákala pár „mlsounů". Protože tenkrát, na rozdíl od dnešní doby, nebylo možné koupit koblihy v pekařství každý den, natož je jíst. Proto byly naše masopustní koblihy jen jednou do roka vzácností a mimořádnou specialitou. Recept na „Kraoppen" se dědil z matky na dceru, takže se koblihy pečou dodnes stejně jako před sto lety, kdy byly náhodou objeveny ve Vídni. Už samo těsto je mnohem jemnější než jiné kynuté těsto. K tomu je třeba všechno udržovat pěkně v teple. Při vyvalování těsta se na kruhy vyznačené sklenicí dá lžička dobré marmelády. Pak se přiklopí víčko z těsta, přitiskne se a znovu se vykrojí sklenicí. Zbylé těsto mezi kolečky se opět vyválí, aby se do posledního kousku všechno využilo.
Faschingsschmankerln
Ältere Leute aus Schlaggenwald sind und bleiben der Ansicht, daß der Fasching nirgends so schön gefeiert wird, als vor Jahren daheim. Doch nicht vom Maschkern oder der Tanzerei und den Maskenbällen soll heute die Rede sein, sondern von den kulinarischen Genüssen zu dieser Zeit.
Da wären zuerst die Mohn- und Salzbrezen zu erwähnen, die durch Generationen von Schlaggenwalder Originalen zur Faschingszeit ausgetragen und abends in den Gasthäusern den anwesenden Gästen, die zum „Maschkererschauen" da waren, angeboten wurden. An den „Ibscher Girch" werden sich nur noch die ältesten Einwohner von Schlaggenwald erinnern können. Aber noch heute kursiert der Ausspruch, wenn im Zweifelsfalle nochmals gefragt wird: „Wer? Nu wer?" — „Da Ibscher Girch!" Dann gab es noch eine Spezialität: Die Pfeffernüßla! In der heimatlichen Sprache auch „Busserln" genannt. Diese gab es während der Faschingszeit beim Reif Vinzenz zu kaufen. Sie waren nicht teuer, für wenig Geld bekam man eine große „Guggern" (Tüte) voll. Sehr gut gewürzte Busserla soll der alte Mürling in der Neustadt hergestellt haben. Er wohnte in dem Haus, das Herrn Gareis Max und seiner Frau, der Siart Resi, zuletzt gehört hat. An den Mürling Zuckerbäcker werden sich ebenfalls nur noch wenige erinnern können.
Die Krönung des Faschings waren halt doch die Faschingskrapfen. Im heimatlichen Dialekt hießen sie „Kraoppen". Warum man das f durch ein zweites p ersetzt hat, wird wohl für immer ein Geheimnis unserer Schlaggenwalder Mundart bleiben. Dafür aber waren diese „Kraoppen" aus dem ff so gut. Also mit zwei ff. Lauscht man ein wenig zurück in die damalige Zeit, so hört man das heiße Ceres und's schweinerne Fett'n im Tiegl spruzln. In jedem Haus wurden zum Fasching Krapfen gebacken und der gute Geruch nach heißem Küchlfett drang bis in die nächste Nachbarschaft und lockte ein paar „Glustriche" an. Denn so wie heute, gab es in der damaligen Zeit nicht jeden Tag Krapfen in den Bäckereien zu kaufen, geschweige denn zu essen. Deshalb waren unsere Faschingskrapfen nur einmal im Jahr eine Rarität und besondere Spezialität. Das Rezept für die „Kraoppen" ging von der Mutter auf die Tochter über, so daß die Krapfen heute noch so gebakken werden wie vor hundert Jahren, als sie in Wien durch einen Zufall entdeckt wurden. Schon der Teig ist viel feiner, als ein anderer Hefeteig. Dazu muß alles schön warm gehalten werden. Beim Auswalken des Teiges gibt man auf die mit einem Glas vorgezeichneten Kreise ein Löfferl voll gute Marmelade. Dann wird ein Teigdeckel darüber gelegt, angedrückt und wieder mit einem Glas fertig ausgestochen. Der dazwischen liegende Teig wird wiederum mit ausgerollt, damit alles bis zum Letzten seine Verwendung findet.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.