In memoriam Rudolf Lodgman von Auen
Krátce před dovršením 85 let života zemřel dne 11. prosince 1962 v mnichovské nemocnici Rotkreuzkrankenhaus na stáří bývalý mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) Dr. Rudolf Lodgman von Auen. S ním odešel politik starorakouského ražení a bojovník za právo na sebeurčení, který byl povolán k tomu, aby po vyhnání znovu shromáždil sudetské Němce jako národnostní skupinu a dal jejich existenci směr a smysl. Zůstane nám navždy vzorem.
In memoriam Rudolf Lodgman von Auen
Kurz vor Vollendung seines 85. Lebensjahres ist der Altsprecher der Sudetendeutschen Landsmannschaft, Dr. Rudolf Lodgman von Auen, am 11. Dezember 1962 im Rotkreuzkrankenhaus in München an Altersschwäche verstorben. Mit ihm ist jener Politiker altösterreichischer Prägung und Vorkämpfer des Selbstbestimmungsrechtes dahingegangen, der dazu ausersehen war, die Sudetendeutschen nach der Vertreibung wieder als Volksgruppe zu sammeln und ihrem Dasein Richtung und Sinn zu geben. Er wird uns immer Vorbild bleiben. M.
ZIMNÍ KRAJ
Bílá zem, v ledu jen, sníš pod dekou snění. Stříbrná, jak stín a mrak, spíš se svými v mlčení.
Hvězdný jas, v dálce zas, tam nahoře záříš. Nad lesem, zlatě němým, v noci se s tmou snoubíš.
Ledový dech, bílý, hrubý spěch, v objetí nás držíš. Luk zeleň, sluncem chvěj, jen po tom my toužíme již.
Básník
WINTERLAND
Weißes Land,
eisgebannt,
liegst Du unter Träumen.
Silbern weich,
schattengleich,
schläfst Du mit den Deinen.
Sternkristall,
fern im All,
leuchtest du dort oben.
Über'm Wald,
goldenkalt,
in der Nacht verwoben.
Eisestau,
weiß und rauh,
hältst du uns umfangen.
Wiesengrün,
Sonnenglühn,
sind nur unser Verlangen.
Poet
věta pokračuje na dalším listu ⟶
⟵ věta pokračuje z předchozího listu
Nakonec to dopadlo tak, že jsme místo našich vážených učitelek dostali mužské vyučující. Byli to mimo jiné pan ředitel Prosch (tehdy ještě odborný učitel), pan odborný učitel Gerstner, pan Hubana (z Krásna) a v neposlední řadě pan ředitel Fischer. Všichni tito pánové již zemřeli. Jistě si i mé spolužačky a spolužáci ještě vzpomenou na hodiny s posledně jmenovaným. Ten měl vždy své „poznámky" (Unmerkungen). Mluvil němčinou s trochu severočeským přízvukem, pocházel totiž, pokud vím, z Jablonce. Vždy měl u sebe velký notes a vypracoval si vlastní bodový systém. Když si žák jednou nedával pozor nebo jinak při vyučování vyrušoval, povídal si a podobně, dostal bod, tedy „poznámku". Pokud se v následujících minutách polepšil aktivní účastí na výuce, tento bod se zase škrtl. Tak to šlo celou hodinu. Někdy jsme se divili, jak se v tom svém bodovém systému sám ještě vyznal. Když jsme příležitostně, třeba cestou kolem, nahlédli do zmíněného notesu, jen se to v něm hemžilo body a čárkami.
Tehdy jsme měli k našim učitelům úplně jinou úctu než dnes. Obzvlášť z váženého pana ředitele Prosche jsme měli vždycky velký strach. S ním nebyly žádné žerty. Když jsme byli například o pouti večer po osmé hodině ještě jednou na náměstí a on byl někde spatřen, hnali jsme se do Gendarmeriegasse nebo Beckgasse a co nejrychleji domů.
Po páté třídě obecné školy, tedy při přestupu na měšťanku, k nám přišly i některé žákyně z okolních obcí. O přestávkách jsme si pak vždycky vyměňovaly svačiny. Byly jsme totiž rády, když jsme si mohly sníst pěkný kus doma pečeného selského chleba s tlustou vrstvou čerstvého másla, zatímco ty druhé zas raději upřednostňovaly náš světlý chleba. Ještě dobře si pamatuji na naši slavnostní chvíli při ukončení školní docházky. Pan odborný učitel Gerstner se nás všech při rozdávání vysvědčení ptal, čím bychom chtěly jednou být. Jedna spolužačka, která doma měli velký selský statek, odpověděla, že zůstane doma a bude pomáhat matce v hospodářství. Na to pan Gerstner odpověděl: „To je jistá smrt." Dotyčná spolužačka tento výrok pochopila špatně a začala plakat, protože si zřejmě myslela, že jde o umírání. —
Bohužel část mých spolužáků již není mezi živými, případně padli. Touto cestou srdečně zdravím všechny své spolužačky a spolužáky!
obr] Das obige Bild der ersten Klasse der Mädchen-Bürgerschule in Schlaggenwald zeigt von links nach rechts, hintere Reihe oben: Ertl Rosa, Starkbaum Martha (Schönfeld), Püchner Anna, Prößl Emma, Lochschmidt Erna (Leßnitz), Mildner Poldi, Rippl Anna (Gfell). Mitte: Mürling Anna (†), Floth Marie, Bächer Resi, Erler Ella, Veit Annl, Stark Fanny. Unten: Siart Hanni, Mosch Marie, Salomon Marie, Schröck Hilde, Schätzko Emilie. Lehrkräfte: links Fräulein Erna Müller, rechts Fräulein Hedwig Schindler.
Nun war es doch so, daß wir statt unserer verehrten Lehrerinnen männliche Lehrkräfte bekamen. Es waren dies u. a. Herr Direktor Prosch (damals noch Fachlehrer), Herr Fachlehrer Gerstner, Herr Hubana (aus Schönfeld) und nicht zu vergessen, Herr Direktor Fischer. Alle diese Herren sind schon verstorben. Sicher werden sich auch meine Mitschülerinnen und Mitschüler noch an die Unterrichtsstunden mit Letztgenanntem erinnern. Er machte immer seine „Unmerkungen". Er sprach ein Deutsch mit etwas nordböhmischem Akzent, stammte er doch meines Wissens aus Gablonz. Er hatte immer ein großes Notizbuch dabei und entwickelte ein eigenes Punktsystem. Wenn einmal ein Schüler nicht aufgepaßt oder sonst irgendwie im Unterricht auffiel, schwätzte usw., bekam er einen Punkt, eben eine „Unmerkung". Bewährte er sich in den nächsten Minuten durch Teilnahme am Unterricht, wurde dieser Punkt wieder gestrichen. So ging das den ganzen Unterricht durch. Wir wunderten uns manchmal, wie er sich in diesem Punktsystem selbst noch auskannte. Wenn wir gelegentlich in das besagte Notizbuch einen Blick tun konnten, etwa im Vorbeigehen, wimmelte es nur so von Punkten und Strichen.
Wir hatten damals auch einen ganz anderen Respekt vor unseren Lehrkräften als heute. Besonders vor unserem verehrten Herr Direktor Prosch hatten wir immer große Angst. Mit ihm war auch nicht zu spassen. Wenn wir z. B. zur Kirchweih abends nach acht Uhr noch einmal am Marktplatz waren und er wurde irgendwo gesichtet, flitzten wir ins Gendarmerie- oder Beckgassl und auf schnellstem Wege nach Hause.
Nach der fünften Volksschulklasse, also bei Eintritt in die Bürgerschule, kamen auch einige Schülerinnen aus den umliegenden Ortschaften zu uns. Wir tauschten dann in den Pausen immer unsere Frühstücksbrote aus. Denn wir waren froh, mal ein gutes Stück selbstgebackenes Bauernbrot mit dicker frischer Butter drauf zu essen, während die anderen wieder lieber unser helles Brot bevorzugten. Ich erinnere mich noch gut an unsere Schulentlassungsfeierstunde. Herr Fachlehrer Gerstner fragte uns alle bei Austeilung der Zeugnisse, was wir einmal werden möchten. Da antwortete eine Schülerin, die daheim einen großen Bauernhof hatten, sie bliebe daheim und helfe der Mutter in der Landwirtschaft. Da antwortete Herr Gerstner: „Das ist ein sicherer Tod". Die betreffende Mitschülerin verstand diesen Ausspruch falsch und begann zu weinen, weil sie wahrscheinlich ans Sterben dachte. —
Leider ist ein Teil meiner Schulkameraden schon tot, bzw. gefallen. Ich grüße alle meine Mitschülerinnen und -schüler auf diesem Wege recht herzlich!
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.