In memoriam Rudolf Lodgman von Auen

Krátce před dovršením 85 let života zemřel dne 11. prosince 1962 v mnichovské nemocnici Rotkreuzkrankenhaus na stáří bývalý mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) Dr. Rudolf Lodgman von Auen. S ním odešel politik starorakouského ražení a bojovník za právo na sebeurčení, který byl povolán k tomu, aby po vyhnání znovu shromáždil sudetské Němce jako národnostní skupinu a dal jejich existenci směr a smysl. Zůstane nám navždy vzorem.

ZIMNÍ KRAJ

Bílá zem, v ledu jen, sníš pod dekou snění. Stříbrná, jak stín a mrak, spíš se svými v mlčení.

Hvězdný jas, v dálce zas, tam nahoře záříš. Nad lesem, zlatě němým, v noci se s tmou snoubíš.

Ledový dech, bílý, hrubý spěch, v objetí nás držíš. Luk zeleň, sluncem chvěj, jen po tom my toužíme již.

Básník

věta pokračuje na dalším listu ⟶

⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Nakonec to dopadlo tak, že jsme místo našich vážených učitelek dostali mužské vyučující. Byli to mimo jiné pan ředitel Prosch (tehdy ještě odborný učitel), pan odborný učitel Gerstner, pan Hubana (z Krásna) a v neposlední řadě pan ředitel Fischer. Všichni tito pánové již zemřeli. Jistě si i mé spolužačky a spolužáci ještě vzpomenou na hodiny s posledně jmenovaným. Ten měl vždy své „poznámky" (Unmerkungen). Mluvil němčinou s trochu severočeským přízvukem, pocházel totiž, pokud vím, z Jablonce. Vždy měl u sebe velký notes a vypracoval si vlastní bodový systém. Když si žák jednou nedával pozor nebo jinak při vyučování vyrušoval, povídal si a podobně, dostal bod, tedy „poznámku". Pokud se v následujících minutách polepšil aktivní účastí na výuce, tento bod se zase škrtl. Tak to šlo celou hodinu. Někdy jsme se divili, jak se v tom svém bodovém systému sám ještě vyznal. Když jsme příležitostně, třeba cestou kolem, nahlédli do zmíněného notesu, jen se to v něm hemžilo body a čárkami.

Tehdy jsme měli k našim učitelům úplně jinou úctu než dnes. Obzvlášť z váženého pana ředitele Prosche jsme měli vždycky velký strach. S ním nebyly žádné žerty. Když jsme byli například o pouti večer po osmé hodině ještě jednou na náměstí a on byl někde spatřen, hnali jsme se do Gendarmeriegasse nebo Beckgasse a co nejrychleji domů.

Po páté třídě obecné školy, tedy při přestupu na měšťanku, k nám přišly i některé žákyně z okolních obcí. O přestávkách jsme si pak vždycky vyměňovaly svačiny. Byly jsme totiž rády, když jsme si mohly sníst pěkný kus doma pečeného selského chleba s tlustou vrstvou čerstvého másla, zatímco ty druhé zas raději upřednostňovaly náš světlý chleba. Ještě dobře si pamatuji na naši slavnostní chvíli při ukončení školní docházky. Pan odborný učitel Gerstner se nás všech při rozdávání vysvědčení ptal, čím bychom chtěly jednou být. Jedna spolužačka, která doma měli velký selský statek, odpověděla, že zůstane doma a bude pomáhat matce v hospodářství. Na to pan Gerstner odpověděl: „To je jistá smrt." Dotyčná spolužačka tento výrok pochopila špatně a začala plakat, protože si zřejmě myslela, že jde o umírání. —

Bohužel část mých spolužáků již není mezi živými, případně padli. Touto cestou srdečně zdravím všechny své spolužačky a spolužáky!