D'Houter Schorsch

Jako poctivý horní slavkovský (Schlaggenwald) originál si zaslouží místo v našem krajanském listě i Houter Schorsch. Schorscherl byl sice trochu prostoduchý, ale poctivý a hodný člověk, který by neublížil ani dítěti. V porcelánce si vydělával svůj skromný chléb pomocnými pracemi všeho druhu. V zimě vyhrabával popel z topných kamen v tiskárně, zatápěl a přes den se staral o dřevo a uhlí. Děvčata v tiskárně si s Schorscherlem často užila legrace. Do továrny přicházel jako první ráno a odcházel jako poslední večer. Osmihodinovou pracovní dobu neznal. Když se brzy ráno šouravým krokem plahočil do práce, na zadku mu poskakovala kávová konvice (baňatá hliněná láhev), kterou měl připnutou na opasku. Často si večer z mlýnice na hmotu (Massamühle) nosil domů pytlík s výplachovým pískem, o který měly zájem některé hospodyně.

Houter Schorsch byl klidný a tichý člověk. Jen když mu v továrně něco nebylo po chuti, začal hlasitě nadávat, což při jeho poněkud postižené výslovnosti působilo velice komicky. Dělníci, kteří byli poblíž, si pak vždycky říkali: „Da Schorsch referiert, dou gröign ma onnes Wetta" (Schorsch zase řeční, teď bude jiné počasí). Nenáročně prožíval své dny, až jednou najednou nebyl k vidění. Vytratil se z tohoto světa ještě předtím, než nás postihlo velké neštěstí ztráty domova.

Žádná touha

Ctižádostí jsem nikdy nebyl posedlý, a asi právě proto se mi vedlo, že vždycky jsem stál v posledním houfu. Tak i v tom průvodu smrti zasvěcených místo v první řadě abych kráčel, půjdu v posledním šiku cestou těla.

Přitom se nijak nechci uspěchat, ještě dlouho bych chtěl na zemi prodlévat, těšit se ze zlatého slunečního světla. Tam, kde za temnými hřbitovními zdmi na nové rakve staré hroby číhají, tam má duše doopravdy netouží.

Schloßbauer

věta pokračuje na dalším listu ⟶