Když lidé mlčí, promluví kameny Napsal Heinrich Salzer, Weipert-Bensheim
Když jsem v roce 1942 trávil dva týdny na zotavené v Lokti (Elbogen), podnikal jsem téměř každý den výlet do okolí. Nejvíc mě to táhlo do starého horního města Horní Slavkov (Schlaggenwald) s jeho velkou minulostí. Nejprve jsem zašel za bývalým ředitelem měšťanské školy Rudolfem Proschem, který spravoval slavkovské vlastivědné muzeum a udělal z něj lákadlo pro přespolní návštěvníky. Tehdy se necítil úplně dobře. Chtěl jsem se už omluvit a vzdálit, ale on mě zadržel.
„Prosím, zůstaňte – to přejde," naléhal na mě. „Říkal jste, že byste rád věděl něco o zdejším hornictví. Nu, staří havíři už zemřeli a mladí nevědí nic. Ale přece vám mohu ledacos vyprávět. Můj syn je totiž báňský inženýr a s ním jsme prozkoumali většinu ještě přístupných štol a šachet, přičemž jsme na světlo denní vynesli všelijaké rudní vzorky a minerály, které si můžete prohlédnout v našem vlastivědném muzeu. Je zde přes sto různých minerálů, mezi nimi mnoho vzácných kusů, ba dokonce i takové, jaké dosud nikde jinde na světě nebyly nalezeny, jako například čepičkový křemen, který se skládá ze samých malých krystalových misek, jež do sebe přesně zapadají jedna přes druhou. Další vzácností je hořlavá a olejnatá břidlice. Cín, který se zde získával z cínových zrn a cínovce, byl mnohem čistší a bělejší než anglický cín, jenž, jak známo, vždy rychle černal."
Varhanní píšťaly i křtitelnice s letopočtem 1581 v slavkovském kostele byly z čistého slavkovského cínu. Rád bych si byl promluvil i s posledním slavkovským cínařem, ale bohužel jsem ho nezastihl. Ve své bohaté sbírce odznaků jsem od něj měl ještě tři různé kusy. Dnes je už asi jen málo mužů, kteří tuto kdysi tak rozšířenou živnost provozují.
Mezi mnoha poklady a vzácnostmi, které pan Prosch láskyplně shromáždil a uspořádal ve slavkovském muzeu, mě zvlášť zaujala kolébka. Brzy jsem však zjistil, že to vůbec není kolébka, nýbrž máselnice. Selka tak mohla pohodlně nohou stloukat máslo a přitom současně plést nebo se věnovat jiné ruční práci – pěkný příklad toho, jak naši předkové mysleli a jednali chytře a pokrokově, zatímco dnešní mládež dnes staré věci často lehkovážně odbývá pohrdavým mávnutím ruky. Desítky kachlů z kamen se všemožnými plastickými
Wenn Menschen schweigen, werden Steine reden
Von Heinrich Salzer, Weipert-Bensheim
Als ich im Jahre 1942 zwei Wochen in Elbogen auf Erholungsurlaub war, machte ich fast jeden Tag einen Ausflug in die Umgebung. Vor allem zog es mich oft nach der alten Bergstadt Schlaggenwald mit ihrer großen Vergangenheit. Zunächst begab ich mich zum ehemaligen Bürgerschuldirektor Rudolf Prosch, der das Schlaggenwalder Heimatmuseum betreute und zu einem Anziehungspunkt für die fremden Besucher gestaltet hatte. Er fühlte sich damals etwas unwohl. Ich wollte mich schon wieder entschuldigend entfernen, als er mich zurückhielt.
„Bitte bleiben Sie — das geht ja vorüber", drang er in mich. „Sie sagten, Sie möchten gerne etwas über den hiesigen Bergbau wissen. Nun, die alten Bergleute sind gestorben und die jungen wissen nichts mehr. Aber ich kann Ihnen doch einiges erzählen. Mein Sohn ist nämlich Berg-Ingenieur und ich habe mit ihm die meisten noch zugänglichen Stollen und Schächte untersucht, wobei wir allerhand Erzstufen und Mineralien ans Tageslicht gebracht haben, die Sie in unserem Heimatmuseum besichtigen können. Es gibt hier über hundert verschiedene Mineralien, darunter viele seltene Stücke, ja selbst solche, die man bis jetzt noch nirgends auf der ganzen Welt gefunden hat, wie z. B. den Kappenquarz, der aus lauter kleinen Kristallschälchen besteht, die haargenau übereinander gestülpt sind und aufeinander passen. Eine weitere Seltenheit ist der brennhaltige und ölhaltige Schiefer. Das Zinn, welches hier aus Zinngraupen und Zinnstein gewonnen wurde, war viel reiner und weißer als das englische Zinn, das bekanntlich immer rasch schwarz wurde."
Die Orgelpfeifen sowie der Taufstein mit der Jahreszahl 1581 in der Schlaggenwalder Kirche waren aus reinem Schlaggenwalder Zinn. Ich hätte mich auch gern mit dem letzten Schlaggenwalder Zinngießer unterhalten; aber leider traf ich ihn nicht an. Ich hatte in meiner reichhaltigen Abzeichensammlung noch drei verschiedene Abzeichen von ihm. Es wird heute nur noch wenige Männer geben, die diesen ehedem so verbreiteten Beruf ausüben.
Unter den vielen Schätzen und Kostbarkeiten, die Herr Prosch liebevoll im Schlaggenwalder Museum gesammelt und geordnet hatte, fiel mir eine Wiege besonders auf. Bald aber bemerkte ich, daß dies gar keine Wiege war, sondern ein Butterfaß. Die Bäuerin konnte also mühelos mit dem Fuß Butter ausrühren und gleichzeitig stricken oder eine sonstige Handarbeit verrichten. Ein Beispiel dafür, daß unsere Alten klug und fortschrittlich dachten und handelten — während die heutige Jugend oft mit einer verächtlichen Handbewegung das Alte leichtfertig abtut. Dutzende von Ofenkacheln mit allen möglichen pla-
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.