Berlínští Slavkované
Co všechno museli v uplynulých letech obyvatelé Berlína vytrpět: rozdělení svého města na čtyři sektory, izolaci, hladovou blokádu a od 13. srpna 1961 Ulbrichtovu ostudnou zeď, která odděluje rodinu od rodiny. V tomto městě, na jehož osudu závisí i osud celého Německa a Evropy, žije mnoho sudetských Němců – někteří tam bydleli už před rokem 1945, jiní se do bývalého říšského hlavního města dostali vyhnáním. Mezi nimi najdeme i několik rodáků z Horního Slavkova (Schlaggenwald).
Podle dostupných podkladů žijí v Západním Berlíně tito krajané z hornoslavkovského farního okrsku: Marie Finger (poštovní úřednice), Eduard Haberer (Cech), Marie Häckerlich (Seifertsgrün), Ernst Klement (Gfell), Willi Leist (učitel tance), Marie Ludwig, rozená Dörfl (Kürschner Marie, Seifertsgrün), paní Tyll, rozená Dörfel, a její bratr Josef (jejich otec byl po první světové válce starostou v Horním Slavkově a správcem konzumu, později se přestěhoval do Chodova).
Dříve v Berlíně bydleli ještě Willi Reif (syn Heinricha Reifa z Leßnitzgasse) se sestrou a dále Loni Dohrow, rozená Marterer, která nyní žije ve Spolkové republice. Zda se krajané z hornoslavkovského farního okrsku zdržují i ve Východním Berlíně, mi není známo. Do Západního Berlína chodí pět výtisků Hornoslavkovského Heimatbriefu.
Krajanka Marie Häckerlich bydlí vedle šenebergské radnice, takže je očitou svědkyní všeho, co se tam odehrává. V jednom dopise mi napsala: „...když jsme přestáli těžké časy blokády 1948/49, přestojíme i tuto zeď." Ačkoliv se jí Berlín stal druhým domovem, zůstala věrnou Chebankou a Slavkovankou – čtyřicet let byla členkou Eghalanda Gmoi z'Berlin a za to byla vyznamenána Spolkovým čestným odznakem.
Je to krásný důkaz vytrvalosti, že i v sevřeném Západním Berlíně žijí hornoslavkovští krajané a zachovávají věrnost této předsunuté baště svobody. Kéž se oni i my všichni dožijeme dne, kdy se Berlín znovu stane hlavním městem v míru a svobodě sjednoceného Německa. Berlínská manifestace Sudetoněmeckého dne 1961 v Kolíně nad Rýnem ukázala, že Berlíňané a sudetští Němci mají společný zájem: uznání práva na domov a sebeurčení.
Marterer
Die »Berliner« Schlaggenwalder
Was haben die Bewohner Berlins in den vergangenen Jahren nicht alles ertragen müssen: Die Teilung ihrer Stadt in vier Sektoren, Isolierung, Hungerblockade und seit dem 13. August 1961 die Ulbrichtsche Schandmauer, die Familie von Familie trennt. In dieser Stadt, von deren Schicksal auch das Schicksal Gesamtdeutschlands und Europas abhängt, leben viele Sudetendeutsche, die zum Teil schon vor 1945 dort wohnten, zum Teil durch die Vertreibung in die ehemalige Reichshauptstadt kamen. Unter ihnen finden wir auch einige Schlaggenwalder.
Nach den mir vorliegenden Unterlagen wohnen folgende Landsleute aus dem Schlaggenwalder Kirchsprengel in Westberlin: Marie Finger (Postbeamtin), Haberer Eduard (Zech), Häckerlich Marie (Seifertsgrün), Klement Ernst (Gfell), Leist Willi (Tanzlehrer), Ludwig Marie, geborene Dörfl (Kürschner Marie, Seifertsgrün), Frau Tyll, geborene Dörfel und ihr Bruder Josef (der Vater war nach dem ersten Weltkrieg Bürgermeister in Schlaggenwald und Konsumverwalter, später nach Chodau übersiedelt).
Früher wohnten in Berlin noch Reif Willi (Sohn von Reif Heinrich, Leßnitzgasse) und seine Schwester, sowie Loni Dohrow, geborene Marterer, die sich in der Bundesrepublik aufhalten. Ob sich auch in Ostberlin Landsleute aus dem Schlaggenwalder Kirchsprengel befinden, entzieht sich meiner Kenntnis. Nach Westberlin gehen fünf Schlaggenwalder Heimatbriefe.
Landsmännin Marie Häckerlich wohnt neben dem Schöneberger Rathaus, so daß sie Augenzeugin aller Ereignisse ist, die sich dort abspielen. In einem Brief schrieb sie mir: „...haben wir die schwere Zeit der Blockade 1948/49 überstanden, so werden wir auch diese Mauer überstehen." Obwohl ihr Berlin zur zweiten Heimat wurde, ist sie eine treue Egerländerin und Schlaggenwalderin geblieben, die 40 Jahre der Eghalanda Gmoi z'Berlin angehört und dafür mit der Bundesehrennadel ausgezeichnet wurde.
Es ist ein schöner Beweis der Standhaftigkeit, wenn in dem bedrängten Westberlin auch Schlaggenwalder Landsleute leben und dieser vorgeschobenen Bastion der Freiheit die Treue halten. Mögen sie und wir alle den Tag erleben, an dem Berlin wieder die Hauptstadt eines in Frieden und Freiheit wiedervereinigten Gesamtdeutschlands ist. Die Berlin-Kundgebung des Sudetendeutschen Tages 1961 in Köln hat gezeigt, daß die Berliner und die Sudetendeutschen das gleiche Anliegen haben: die Anerkennung des Rechtes auf Heimat und Selbstbestimmung.
Marterer
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.