Jak čistá a upravená bývala doma naše vesnice v celém farním okrsku! Skoro každý statek zdobila ovocná zahrada a jak nádherně prosvítalo zralé ovoce zeleným listím, když kolem takové zahrady procházel chodec. Nejeden kluk takovému pokušení neodolal. Rychle vylezl na strom a rychle měl kapsy plné. Ovšem nechat se přitom chytit se samozřejmě nesmělo.
V našem farním okrsku vedly zpevněné silnice jen přes několik málo obcí. Vesnice na Chebsku byly ostatně většinou založeny stranou od velkých průjezdních silnic – vyzařoval z nich zvláštní klid. Jak často jsem naslouchal zvonku z Lesné (Leßnitz), když ohlašoval polední hodinu nebo svolával k večerní modlitbě! Podle síly větru bylo možné zvonek z té vsi na cestě z našeho města do Toužimi zaslechnout kvílet nebo jásat. Doprovázel mě od prvního cestního kříže směrem k Toužimi nebo od Boží muky směrem zpátky do města. Touto cestou jsem chodíval ve všech ročních i denních dobách. Vesnička ležela pěkně zasazená mezi mírně stoupajícím terénem. Mnoho vysokých stromů, jejichž šťavnatě zelené listí se odráželo od modré časně letní oblohy, prorůstalo černě natřenými střechami mohutných statků a bíle nalíčené stěny domů se z dálky důvěrně leskly. Když porovnám zdejší statek ve Spessartu, dopadá v porovnání s tím velmi špatně. Myslím, že v tom se mnou budou souhlasit mnozí krajané, kteří měli příležitost se s tím blíže seznámit. Jak upravené bývaly velké jizby! V mohutné kamnech vždy hořel oheň. A hospodyně – to byly opravdové hospodyně – uměly u něj hospodařit a přinést na stůl něco chutného. I dobytek byl u nás upravenější. Se stelivem se nešetřilo, a tak byla zvířata vždy čistá a doječce se do obličeje netloukly žádné umazané kravské ocasy. Ani na TBC si nevzpomínám, že by se u nás nějak rozšířila. Pokud si pamatuji chlévy doma, byly světlé a vzdušné a často se vápnily. Dnes se staví velkolepé vystěhovalecké dvory. Podobné jsme ale u nás měli odjakživa – Windhof byl takový. Takže jsme byli tehdejším poměrům dokonce o pár kroků napřed. Dalo by se ještě mnohé vyjmenovat, co bylo doma přece jen hezčí a lepší. Ale mezitím si vyhnaní přece jen znovu vytvořili místo, kde jejich práce a snažení přináší velmi pěkné plody. Obětí za to samozřejmě byla tehdejší spokojenost.
Kdo by dnes ještě chtěl žít tak, jak to my starší ještě pamatujeme? Takovou skromnost z tehdejška bychom dnes přiznali snad jen Číňanům. Naše nároky jsou dnes prostě úplně jiné. Kdo by se dnes chtěl vzdát koupele, kterou si může dopřát, kdykoli se mu zachce? Kdo by ještě v sobotu ohříval vodu v necičkách na kuchyňských kamnech a tahal ven valchu? Ano, to byly časy. Měli bychom na ně ale pamatovat i tehdy, když nás dnešní způsob života znepokojuje.
Mnozí krajané to přece jen dotáhli zase k slušnému blahobytu. Doufejme jen, že nenastanou žádné zvraty a že nám vydrží mír. Brzy bude začlenění všech dokončeno. Naši potomci už dnes necítí pocit cizosti. Významně přispějí k obohacení celého národa. Postupně, ale jistě, se stará domovina vyhnaných Němců vzdává. Zda ale kdy znovu dosáhne oné rozkvětu, jaký naše země kdysi měly, zůstává otázkou. V každém případě uplynulé čtvrtstoletí tam vytvořilo velmi smutné poměry. Člověk tam ztratil svou svobodu a příroda musí snášet zpustnutí nejednoho kdysi kultivovaného koutku.
Brummeissl
Wie sauber und gepflegt waren daheim unsere Dörfer im ganzen Kirchsprengel. Fast jeden Hof zierte ein Obstgarten, und wie herrlich leuchteten die reifen Früchte durch das grüne Laub, wenn an einem solchen Garten Fußgänger vorbeispazierten. Mancher Bub konnte einer solchen Lockung nicht widerstehen. Flugs war er den Stamm hochgeklettert, und schnell waren die Taschen vollgestopft. Erwischen durfte man sich natürlich auch da nicht lassen.
In unserem Kirchsprengel wurden nur wenige Orte von ausgebauten Straßen berührt. Überhaupt waren die Dörfer im Egerland meistens etwas abseits der großen Durchgangsstraßen angelegt gewesen, es ging eine seltsame Ruhe von ihnen aus. Wie oft lauschte ich dem Glöckchen von Leßnitz, wenn es die Mittagsstunde verkündete oder zum Abendgebet rief. Je nach Windstärke konnte man das Glöckchen vom Dorf beim Weg von unserer Stadt nach Töppeles wimmern oder jauchzen vernehmen. Es begleitete einem vom ersten Wegkreuz ab in Richtung Töppeles oder vom Bildstöckl ab in Richtung zur Stadt. Diesen Weg habe ich zu allen Jahreszeiten und Tageszeiten zurückgelegt. Schön eingebettet zwischen sanft ansteigendem Gelände lag das Dörfchen da. Viele hohe Bäume, deren saftig-grünes Laub sich vom blauen Frühsommerhimmel abhob, durchbrach die schwarzgeteerten Dächer der mächtigen Höfe und die weißgekalkten Hauswände schimmerten vertraulich hervor. Wenn ich einen hiesigen Bauernhof im Spessartgebiet vergleiche, so schneidet dieser sehr schlecht ab. Ich denke, daß diesbezüglich viele Landsleute mit mir übereinstimmen, die Gelegenheit hatten, näher damit Bekanntschaft zu machen. Wie gepflegt waren die großen Stuben. In dem mächtigen Herd brannte immer ein Feuer. Und die Bäuerinnen — solche waren sie in der Tat — wußten darauf zu hantieren und etwas Schmackhaftes auf den Tisch zu bringen. Auch das Vieh war gepflegter. Mit Einstreu wurde da nicht gegeizt und so waren die Tiere immer sauber und keine verdreckten Kuhschwänze schlugen der melkenden Magd in das Gesicht. Von TBC ist mir auch nichts in Erinnerung, daß diese sich verbreitet vorgefunden hat. Soweit ich die Ställe daheim in Erinnerung habe, waren diese hell und luftig und wurden oftmals gekalkt. Nun heute schafft man großartige Aussiedlerhöfe. Ähnliche hat es aber bei uns schon immer gegeben. Der Windhof war ein solcher. Somit waren wir den heutigen Verhältnissen auch einige Schritte voraus. Es gäbe noch so manches aufzuzählen, was daheim doch schöner und besser war. Aber mittlerweile haben die Vertriebenen sich doch wieder einen Platz geschaffen, auf dem ihr Werken und Wirken sehr schöne Früchte bringt. Natürlich wurde als Opfer die einstige Zufriedenheit dahingegeben.
Wer würde heute noch so leben wollen wie wir Älteren es noch kennen. Diese Genügsamkeit von damals kann man nur noch den Chinesen zubilligen. Unsere Ansprüche sind heute eben ganz andere. Wer wollte heute auf das Bad verzichten, das er genießen kann, wann es ihm nur Spaß macht. Wer würde noch im Waschtopf das Wasser am Samstag am Küchenofen erhitzen und den Waschtrog reinholen? Ja, das waren die Zeiten. An die sollten wir aber auch denken, wenn uns die heutige Lebensart beängstigen sollte.
Viele Landsleute haben es doch wieder zu ansehnlichem Wohlstand gebracht. Wollen wir nur hoffen, daß es keine Rückschläge gibt und daß uns der Frieden erhalten bleibt. Bald wird die Eingliederung aller vollzogen sein. Unsere Nachkommen haben heute schon das Gefühl des Fremdseins nicht mehr. Sie werden zur Befruchtung der gesamten Nation erheblich beitragen. Allmählig, aber sicher, werden die alten Heimatländer der vertriebenen Deutschen aufgegeben. Ob sie aber jemals diese Blütezeit wiedergewinnen werden, die unsere Länder aufzuweisen hatten, bleibt dahingestellt. Auf alle Fälle hat das vergangene Vierteljahrhundert dort sehr traurige Verhältnisse geschaffen. Der Mensch hat dort seine Freiheit verloren und die Natur muß die Verödung manches kultivierten Fleckchens ertragen.
H. Brummeissl
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.