Chci poděkovat za dopisy, v nichž všichni vyjadřují spokojenost se současnou podobou HB. Zvlášť bych chtěl poděkovat jednomu krajanovi, který si však nepřeje být jmenován, za to, že mi poskytl krásné fotografie k otištění a nejeden pěkný příspěvek. I dnešní titulní obrázek – mariánský oltář v kostele sv. Jiří – je od něj a mnohým se jistě také vybaví. Vždyť byl v období máje vždy nádherně vyzdoben a všem návštěvníkům májových pobožností dělal velkou radost. Kromě toho je to umělecké dílo. Ale panující tamní duch doby už na to zřejmě nebude brát ohled, a tak brzy nebude ani tento oltář k nalezení.

Je s podivem, že si i 27 let po vyhnání z naší domoviny pamatujeme téměř každou podrobnost. Stále ještě promítáme staré milé koutky nebo o nich živě vyprávíme. Jistě je to nepříjemné pro ty, kteří se domnívali, že si vyhnáním původního obyvatelstva z této země vydobyli slavnou stránku v dějinách, a zlobí se na nás, když stále připomínáme spáchané křivdy a bezpráví. I naše setkání jsou pro mnoho politiků ve Spolkové republice nevítaná, protože prý nezapadají do koncepce mírového úsilí. Nuže, počkejme, jak se otázka mnichovské dohody mezi oběma státy vyřeší. Vyhnaným lidem by z toho neměly plynout žádné nevýhody. Místo odškodnění v duchu spravedlnosti se má prohlásit za neplatné jen to, co bylo tehdy čtyřmi velkými národy po nejpečlivějším právním posouzení uznáno. Historicky tato země vždy patřila tam žijícím Němcům. Dokud oba národy žily v sousedské snášenlivosti a vzájemně se obohacovaly, panoval tam kvetoucí blahobyt. Jak to tam vypadá dnes? Nu, mnozí krajané to mohli sami zažít – ti, kteří sem konečně po letech zdržování přišli jako pozdní vystěhovalci, i ti, kteří ČSSR navštívili.

Jak bohaté bývalo kdysi naše městečko, dokládají četné umělecky tesané kamenné sochy, jako svatý Jan Nepomucký na Reinholdově mostě a na sladovnickém jezu, svatý Florián, kašnové figury na náměstí, morový sloup a mnohé další, které si už nepamatuji. I latinská škola v Horním Slavkově (Schlaggenwaldu) byla v tehdejším německém kraji široko daleko známá a leckterý velký kazatel v našem městě působil.

Sám Goethe si při svých pobytech v Karlových Varech nikdy nenechal ujít návštěvu našeho městečka. Připomínala to pamětní deska umístěná na radnici. Zaujal ho černý kámen, který se v našem kraji dobýval. V jeho sbírce kamenů se nachází nejeden kus ze Slavkova. Kde jinde bylo město, které mělo hned dvě obecné a měšťanské školy – jednu pro dívky a jednu pro chlapce? Tehdejší státní zřízení asi vzdělávací ústavy nepodporovalo tak, jak se to děje dnes u nás. Ale naši učitelé ještě učili s ideály a my jsme se s nadšením učili s nimi. Znali každou rodinu i chlapce či dívky, které měli vyučovat. O německé povaze a jednotlivých německých kmenech nás učili víc než jinde. Vždy se totiž znovu potvrzovalo, že Němci z vnitrozemí toho o svých kmenových bratřích ve zbytku světa vědí jen velmi málo, a málo věděli i tehdy. Rozdíl byl jen v životní úrovni, u nás byla skromnější, a přesto jsme s tím byli spokojení. Pokud jde o kulturu, tam jsme udělali vlastní zkušenost. Byli jsme přesídleni do krajů, které se daly klidně srovnat s oblastmi na Sibiři. Obydlí, která nám přidělili, se podobala spíš středověkým příbytkům. Samozřejmě je tu řeč jen o venkově – města byla tehdy většinou zničená. Přesto se mělo pro rozvoj tohoto vnitrozemí udělat mnohem víc.