Jak čistá a upravená bývala doma naše vesnice v celém farním okrsku! Skoro každý statek zdobila ovocná zahrada a jak nádherně prosvítalo zralé ovoce zeleným listím, když kolem takové zahrady procházel chodec. Nejeden kluk takovému pokušení neodolal. Rychle vylezl na strom a rychle měl kapsy plné. Ovšem nechat se přitom chytit se samozřejmě nesmělo.

V našem farním okrsku vedly zpevněné silnice jen přes několik málo obcí. Vesnice na Chebsku byly ostatně většinou založeny stranou od velkých průjezdních silnic – vyzařoval z nich zvláštní klid. Jak často jsem naslouchal zvonku z Lesné (Leßnitz), když ohlašoval polední hodinu nebo svolával k večerní modlitbě! Podle síly větru bylo možné zvonek z té vsi na cestě z našeho města do Toužimi zaslechnout kvílet nebo jásat. Doprovázel mě od prvního cestního kříže směrem k Toužimi nebo od Boží muky směrem zpátky do města. Touto cestou jsem chodíval ve všech ročních i denních dobách. Vesnička ležela pěkně zasazená mezi mírně stoupajícím terénem. Mnoho vysokých stromů, jejichž šťavnatě zelené listí se odráželo od modré časně letní oblohy, prorůstalo černě natřenými střechami mohutných statků a bíle nalíčené stěny domů se z dálky důvěrně leskly. Když porovnám zdejší statek ve Spessartu, dopadá v porovnání s tím velmi špatně. Myslím, že v tom se mnou budou souhlasit mnozí krajané, kteří měli příležitost se s tím blíže seznámit. Jak upravené bývaly velké jizby! V mohutné kamnech vždy hořel oheň. A hospodyně – to byly opravdové hospodyně – uměly u něj hospodařit a přinést na stůl něco chutného. I dobytek byl u nás upravenější. Se stelivem se nešetřilo, a tak byla zvířata vždy čistá a doječce se do obličeje netloukly žádné umazané kravské ocasy. Ani na TBC si nevzpomínám, že by se u nás nějak rozšířila. Pokud si pamatuji chlévy doma, byly světlé a vzdušné a často se vápnily. Dnes se staví velkolepé vystěhovalecké dvory. Podobné jsme ale u nás měli odjakživa – Windhof byl takový. Takže jsme byli tehdejším poměrům dokonce o pár kroků napřed. Dalo by se ještě mnohé vyjmenovat, co bylo doma přece jen hezčí a lepší. Ale mezitím si vyhnaní přece jen znovu vytvořili místo, kde jejich práce a snažení přináší velmi pěkné plody. Obětí za to samozřejmě byla tehdejší spokojenost.

Kdo by dnes ještě chtěl žít tak, jak to my starší ještě pamatujeme? Takovou skromnost z tehdejška bychom dnes přiznali snad jen Číňanům. Naše nároky jsou dnes prostě úplně jiné. Kdo by se dnes chtěl vzdát koupele, kterou si může dopřát, kdykoli se mu zachce? Kdo by ještě v sobotu ohříval vodu v necičkách na kuchyňských kamnech a tahal ven valchu? Ano, to byly časy. Měli bychom na ně ale pamatovat i tehdy, když nás dnešní způsob života znepokojuje.

Mnozí krajané to přece jen dotáhli zase k slušnému blahobytu. Doufejme jen, že nenastanou žádné zvraty a že nám vydrží mír. Brzy bude začlenění všech dokončeno. Naši potomci už dnes necítí pocit cizosti. Významně přispějí k obohacení celého národa. Postupně, ale jistě, se stará domovina vyhnaných Němců vzdává. Zda ale kdy znovu dosáhne oné rozkvětu, jaký naše země kdysi měly, zůstává otázkou. V každém případě uplynulé čtvrtstoletí tam vytvořilo velmi smutné poměry. Člověk tam ztratil svou svobodu a příroda musí snášet zpustnutí nejednoho kdysi kultivovaného koutku.

Brummeissl

věta pokračuje na dalším listu ⟶