Chci poděkovat za dopisy, v nichž všichni vyjadřují spokojenost se současnou podobou HB. Zvlášť bych chtěl poděkovat jednomu krajanovi, který si však nepřeje být jmenován, za to, že mi poskytl krásné fotografie k otištění a nejeden pěkný příspěvek. I dnešní titulní obrázek – mariánský oltář v kostele sv. Jiří – je od něj a mnohým se jistě také vybaví. Vždyť byl v období máje vždy nádherně vyzdoben a všem návštěvníkům májových pobožností dělal velkou radost. Kromě toho je to umělecké dílo. Ale panující tamní duch doby už na to zřejmě nebude brát ohled, a tak brzy nebude ani tento oltář k nalezení.
Je s podivem, že si i 27 let po vyhnání z naší domoviny pamatujeme téměř každou podrobnost. Stále ještě promítáme staré milé koutky nebo o nich živě vyprávíme. Jistě je to nepříjemné pro ty, kteří se domnívali, že si vyhnáním původního obyvatelstva z této země vydobyli slavnou stránku v dějinách, a zlobí se na nás, když stále připomínáme spáchané křivdy a bezpráví. I naše setkání jsou pro mnoho politiků ve Spolkové republice nevítaná, protože prý nezapadají do koncepce mírového úsilí. Nuže, počkejme, jak se otázka mnichovské dohody mezi oběma státy vyřeší. Vyhnaným lidem by z toho neměly plynout žádné nevýhody. Místo odškodnění v duchu spravedlnosti se má prohlásit za neplatné jen to, co bylo tehdy čtyřmi velkými národy po nejpečlivějším právním posouzení uznáno. Historicky tato země vždy patřila tam žijícím Němcům. Dokud oba národy žily v sousedské snášenlivosti a vzájemně se obohacovaly, panoval tam kvetoucí blahobyt. Jak to tam vypadá dnes? Nu, mnozí krajané to mohli sami zažít – ti, kteří sem konečně po letech zdržování přišli jako pozdní vystěhovalci, i ti, kteří ČSSR navštívili.
Jak bohaté bývalo kdysi naše městečko, dokládají četné umělecky tesané kamenné sochy, jako svatý Jan Nepomucký na Reinholdově mostě a na sladovnickém jezu, svatý Florián, kašnové figury na náměstí, morový sloup a mnohé další, které si už nepamatuji. I latinská škola v Horním Slavkově (Schlaggenwaldu) byla v tehdejším německém kraji široko daleko známá a leckterý velký kazatel v našem městě působil.
Sám Goethe si při svých pobytech v Karlových Varech nikdy nenechal ujít návštěvu našeho městečka. Připomínala to pamětní deska umístěná na radnici. Zaujal ho černý kámen, který se v našem kraji dobýval. V jeho sbírce kamenů se nachází nejeden kus ze Slavkova. Kde jinde bylo město, které mělo hned dvě obecné a měšťanské školy – jednu pro dívky a jednu pro chlapce? Tehdejší státní zřízení asi vzdělávací ústavy nepodporovalo tak, jak se to děje dnes u nás. Ale naši učitelé ještě učili s ideály a my jsme se s nadšením učili s nimi. Znali každou rodinu i chlapce či dívky, které měli vyučovat. O německé povaze a jednotlivých německých kmenech nás učili víc než jinde. Vždy se totiž znovu potvrzovalo, že Němci z vnitrozemí toho o svých kmenových bratřích ve zbytku světa vědí jen velmi málo, a málo věděli i tehdy. Rozdíl byl jen v životní úrovni, u nás byla skromnější, a přesto jsme s tím byli spokojení. Pokud jde o kulturu, tam jsme udělali vlastní zkušenost. Byli jsme přesídleni do krajů, které se daly klidně srovnat s oblastmi na Sibiři. Obydlí, která nám přidělili, se podobala spíš středověkým příbytkům. Samozřejmě je tu řeč jen o venkově – města byla tehdy většinou zničená. Přesto se mělo pro rozvoj tohoto vnitrozemí udělat mnohem víc.
Für die Zuschriften, die alle ihre Zufriedenheit über die jetzige Aufmachung des HB ausdrücken, möchte ich mich bedanken. Besonders möchte ich einem Landsmann danken, der allerdings nicht genannt werden möchte, der mir die schönen Aufnahmen zur Veröffentlichung und so manchen schönen Beitrag überlassen hat. Auch das heutige Titelbild — der Marienaltar in der St. Georgs-Kirche sind von ihm — wird so vielen noch in Erinnerung sein. War er doch immer in der Maienzeit prächtig geschmückt und hatte alle Besucher der Maiandacht besonders erfreut. Außerdem ist es ein Kunstwerk. Aber der dort nun herrschende Zeitgeist dürfte dafür keine Beachtung mehr erübrigen und so wird auch der Altar bald nicht mehr vorzufinden sein.
Es ist erstaunlich, daß wir 27 Jahre nach der Vertreibung aus unserer Heimat diese fast in jeder Einzelheit noch in Erinnerung behalten haben. Immer noch werden liebe alte Fleckchen im Bild gezeigt oder lebendig beschrieben. Es ist bestimmt unangenehm für diejenigen, die der Meinung waren, mit der Austreibung des Stammvolkes aus diesem Land, sich ein Rumesblatt in der Geschichte geschaffen zu haben und sind böse auf uns, wenn wir noch immer an die begangenen Schandtaten und die Ungerechtigkeit erinnern. Auch unsere Treffen sind für viele Politiker in der Bundesrepublik unwillkommen, weil sie angeblich nicht in das Konzept der Friedensbemühungen passen. Nun wollen wir abwarten, wie die Frage des Münchner Abkommens von den beiden Staaten gelöst wird. Nachteile sollen für die Vertreibung der Menschen nicht entstehen. Statt einer Entschädigung im Geiste der Gerechtigkeit will man nur etwas für ungültig erklärt haben, das damals von vier großen Nationen, nach sorgfältigster Prüfung des Rechtes, erkannt worden war. Geschichtlich hat dieses Land immer den dort lebenden deutschen Menschen gehört. Solange sich die beiden Völker in nachbarlicher Verträglichkeit befruchteten, gab es für sie blühenden Wohlstand. Wie sieht es heute dort aus? Nun, viele Landsleute haben es erleben dürfen, die endlich, nach jahrelangem Zurückhalten als Spätaussiedler hierher kamen und andere, die die CSSR bereist haben.
Wie reich unser Städtchen einst gewesen ist, bezeugen die vielen kunstvoll in Stein gehauenen Statuen wie der hl. Nepomuk auf der Reinholdbrücke und am Malzmühldamm. Der hl. Florian, die Brunnenfiguren am Marktplatz, die Pestsäule u. v. a., die mir nicht im Gedächtnis sind. Auch die Lateinschule von Schlaggenwald war im damaligen deutschen Lande weithin bekannt, und mancher großer Prediger hat im Ort gewirkt.
Selbst Goethe hat bei seinen Aufenthalten in Karlsbad es nie versäumt unser Städtchen zu besuchen. Die am Rathaus angebrachte Gedenktafel erinnerte daran. Ihm hatte es das schwarze Gestein angetan, das man in unserer Gegend schürfte. In seiner Steinsammlung befindet sich so manches Stück aus Schlaggenwald. Wo gab es eine Stadt, die zwei Volks- und Bürgerschulen aufzuweisen hatte, eine für Mädchen und eine für die Knaben. Die damaligen Staatsformen dürften die Bildungsstätten nicht so gefördert haben, wie es heute bei uns geschieht. Aber unsere Pädagogen haben noch mit Idealen gelehrt, und mit Begeisterung gingen wir mit. Sie kannten jede Familie und die Buben oder Mädchen, die zu unterrichten waren. Über deutsches Wesen und die Volksstämme haben sie mehr gelehrt als anderen Ortes. Denn man konnte immer wieder feststellen, daß die Binnendeutschen von ihren Stammesbrüdern in der übrigen Welt nur sehr wenig wissen und gewußt haben. Nur im Lebensstandard war ein Unterschied, der war bei uns bescheidener, und damit war man auch zufrieden. Was die Kultur anbelangt, nun da machten wir unsere Erfahrung. Wir wurden in Gebiete geschleußt, die man leicht mit Gegenden in Sibirien vergleichen konnte. Die uns zugewiesenen Behausungen glichen eher mittelalterlichen Einrichtungen. Natürlich ist hier nur die Rede vom Lande. Die Städte waren ja damals meist zerstört. Trotzdem hätte vielmehr für die Entwicklung des Hinterlandes getan werden sollen.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.