Školní výlety

„Počasí je jasné, den je krásný, prosíme pana učitele, aby šel ven." Tahle prosba adresovaná řediteli školy bývala občas na začátku odpoledního vyučování napsaná na školní tabuli.

Protože i pan Porsch měl slabost pro přírodu, této prosbě se často vyhovělo a jedno odpoledne přírodopisu se věnovalo pobytu venku. Kromě hadů, slepýšů a ptáků jsme při té příležitosti poznali i celou řadu jedlých hub, kterých jsme si předtím nevšímali. Pan Porsch dokázal při těchto vycházkách výborně bystřit náš pohled na přírodu a její tvory. Žluny, strakapoudy a datly černé, stejně jako dravci a veverky, poskytovaly bohatou látku k výuce, protože se jich tehdy vyskytovalo ještě hojně. Dnes tato stvoření visí vycpaná a zaprášená v pokojích lidí, kteří si hrají na šlechetné myslivce a ochránce přírody. Jak dlouho ještě, a i poslední ozdoba krajiny skončí pohřbená na smetišti.

Aby přišel na své i sport, pořádal se závod v běhu, nebo pan Porsch rozdělil rošťáky do dvou stejně silných skupin a pustil je proti sobě. S bujarou turistickou písní se pak nastupovala cesta domů.

Vrchní učitel Porsch se nezalekl ani výletů do vzdálenějšího okolí. Tak jsme v doprovodu mnoha dospělých navštívili klášter Teplá. Vzpomínám si, že nás při vstupu do muzea přivítala kompletní lidská kostra, ztělesňující smrt, s kosou na rameni. Dále bylo k obdivu vycpané bílé srnče a mnoho dalšího, co sedmiletý kluk vůbec nedokázal obsáhnout. Knihovna s 30 000 svazky a starými spisy pod sklem mě příliš nezaujala. Cestou ke klauzuře jsme museli projít křížovou chodbou, kam měly ženy jakéhokoli věku vstup zakázán. Když se tam přesto vplížily stará Klurzin a Putzn Rola, vykázal je doprovázející páter jízlivými slovy z místa. Na chodbě byly k vidění nástěnné malby, z nichž jedna se mi kvůli brutálnímu zobrazení vryla do paměti dodnes. Suroví váleční žoldnéři kopali do plačících matek, jejichž kojenci byli napíchnutí na halapartnách těch nelidských tvorů. „Lidské bestie v každé době."

O několik let později nás pan Porsch zavedl přes „Hanse Heilinga" do Karlových Varů na hostující představení cirkusu Henry. Mezi zvířecími umělci byli samozřejmě i sloni, a právě na tyto kolosy jsem musel na měšťance nachytat. Uprostřed vyučování se ředitel školy Porsch zeptal na barvu srsti slonů, a já bez rozmýšlení řekl „šedá", čímž jsem mu naletěl do jeho pasti. Mezi tolika exoty jsem si vůbec nevšiml, že sloni jsou bezsrstí.

Výlety s náboženským charakterem se dále podnikaly s matkami do Chlumu Svaté Maří a do Starého Rájova (Loreto). Ten druhý jsme my kluci navštěvovali méně z horlivosti víry, spíš kvůli okukování a chlubení. Loupežnickou jeskyni v Chlumu a vysokou věž v Loretu — kde byl vězněn zakladatel tepelského kláštera Hroznata — musel člověk jednou vidět, aby se mohl chlubit. Do Chebu se jelo vlakem. Tam jsem poprvé viděl, jak z cvičiště přichází s vojenskou hudbou celý pěší pluk. Nebyly to snad zážitky?

Ať už za to vděčíme komukoli, i dětství na venkově mělo svá kouzla, jejichž dojmy sahají až do zralejšího věku.

Heinrich Hess

věta pokračuje na dalším listu ⟶