Zlobivé klukoviny

Ze všech módních pošetilostí je mužský účes asi tou nejhorší neřestí naší doby. Při pohledu na dlouhovlasého člověka si člověk mimoděk vzpomene na vlastní klukovská léta, kdy se dýně na krku prostě ostříhala dobytčími nůžkami dohola, jakmile chumáč vlasů dosáhl límce kabátu.

Kromě bolestivého škubání a posměchu spolužáků, kteří nás hanlivě nazývali „ostříhanci", byl tenhle sestřih pro vesnického klučinu tím nejlevnějším. Kromě žen měli výsadu nosit dlouhé vlasy jen výtvarní a hudební umělci. K těmto cechům se kolem roku 1910 počítal i jeden horoslavkovský (schlaggenwaldský) pedagog, s nímž měšťanští žáci žili v neustálém válečném stavu. O jeho despotické povaze, jež se často bezdůvodně zvrhla ve surové bití, uměli kluci zazpívat pěknou písničku. Pýchou onoho pána, jehož jméno raději neuvedu, byla jeho dlouhá umělecká hříva. Kdokoli si ho chtěl naklonit, opatřil si tmavý ženský vlas a lichotil jeho ješitnosti tvrzením, že ho našel u katedry a že vzhledem k jeho jemnosti mohl pocházet jedině z hlavy pana učitele. Nato se rozproudil nekonečný dialog o aristokratickém bohatství vlasů pana odborného učitele, přičemž celá třída s ním držela v těsném dotyku. Mezi obdivovateli se našli i pochybovači, kteří nález označovali za „polévkový vlas", propašovaný tam s obědem nějakého přespolního. Jiní zase měli podezření, že pochází z krávího ohonu, a další dokonce tvrdili, že jde o štětinu z prasete – na což pan učitel odpovídal rovnicí mezi tím a kšticí posměváčka. Nakonec byla zase jednou drahocenná vyučovací hodina zbytečně promarněna banálními hloupostmi.

Jako už mnohokrát, dostal pan učitel zase záchvat zuřivosti a s holí v ruce se hnal za jedním žákem z Krásna (Schönfeld), na jehož zádech se pak vybouřila bouře. Druhý den se u katedry opět skutečně našel dlouhý vlas, který byl podroben vědecké analýze. V tom shonu ovšem ten, kdo byl den předtím zbit, otevřel malou krabičku a vypustil za límec košile tyrana slušné množství blech, které předtím sesbíral ze svého řeznického psa. Tvář postiženého po tomto počinu nevypadala právě duchaplně a spiklenecká banda se v tichém škodolibém potěšení kochala grimasami, které dotyčný v mučivém svrbění předváděl.

Špatné příklady kazí, jak známo, dobré mravy, a tak mi ani nenapadá lámat kopí za dnešní vzpurné hippíky. Přesto vždy, když nějaký dědeček u piva spílá zkaženosti dnešní mládeže, člověk nabývá dojmu, jako by dnešní kazatelé mravů byli sami samá ctnost a nikdy se nevzepřeli brutálnímu násilí. Zvlášť veselo je pak teprve tehdy, když nějaký vrstevník tohoto řečníka osvětlí jeho vlastní mládí, jež také nebylo úplně bez poskvrnky.

Buďme přece upřímní, klukoviny existovaly v každé generaci. Občas se dokonce nějaký vychovatel, který ve slepé posedlosti autoritou zbožňoval hůl jako všelék na mravy, stal obětí žákovské pomsty.

Abych nebyl podezírán, že jsem na tom sám spoluvinen – tuto pravdivou historku mi před lety vyprávěl Karel Schöberl, jehož ročník byl svědkem popsané klukoviny.

Heinrich Hess

věta pokračuje na dalším listu ⟶