„Blutza" se žertem míní hlava, „Kutza" je krátký kašel (má-li kdo „Kutzu" – má kašel), „Trutza" znamenal dřív obvyklý kulatý ostříhaný účes na čele (mikáda).

Kdo ještě zná nářeční výrazy jako: båbern – (polohlasně) odmlouvat bålchern – (kočka) rvát se, prát se, dráždit brahna – potit se, dýmat bedaggln – podvést, napálit briamln – (nezřetelně) mluvit dådern – tlachat, žvanit duawln – čadit, kouřit daggn – (na)mlátit, srazit k zemi daima – zvládnout; sníst gleiwln (rim-) – (líně) přežvykovat gnappm – kývat hlavou gnöia – klečet gölstern – práskat (petardy) grölzn – říhat, škytat onogn – ohryzat (kost) schmuichern – nečitelně psát spoichn – prát se, jít do sebe

Pamatujte si: opakování je pořádně důležité!

Pořekadla – jak se u nás říkávalo: – Pozorně dávat pozor – Dávat pozor jako krejčí na jehlu – To je ale trápení! – To je pořádná otrava! – Tak to jsme v pěkné bryndě! – Servus, císaři! – Pořádně ho zmlátí – Dostane na zadek – Trochu se zmírni! – Teď už dost! – To se rozbilo – To šlo do háje – Tady jsem se napálil – Tady jsem se sekl – To je velmi obtížné – To je čertovsky těžké – Žít z rezerv – Živit se ze svalu – Trochu blázní – Přeskočilo mu

Malá oklička často neuškodí – Trochu oklikou se nic nestane. Ranní déšť a tanec starých žen dlouho netrvají (přísloví).

Krajané! Nezapomínejme, my „přeživší" vyhnání ze staré vlasti, na naše rodné, stále ještě důvěrně známé nářečí, i když jsme se dávno přizpůsobili jinému, místnímu způsobu mluvy.

Teta Resi vezme malého Hansla s sebou do kostela. Polohlasně mu vysvětluje všechno, co je tam k vidění. Hansl pozorně poslouchá.

Doma chce chlapec vyprávět, co v kostele viděl. A tak začíná: „Na oltáři je taková skřínka (svatostánek), ta se dá otáčet..."

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Cesta byla dlouhá z daleké země, kde jsem si našel nový domov. Přesto mě to táhlo k domovu, k místu, kde jsem se narodil.

Cesta je strmá, čelo horké, city se točí v kruhu. Na Zvonkové hoře v poledne je kolem ticho, samota.

Zastavím se u cesty, kde jsem už tehdy rád stával, poznávám ještě mnohý starý strom, temný lem zelených lesů.

Špičák, Krudum, zaoblený hřbet, zvedají se v pozadí. Osiřelý je kostel, řady hrobů, zvětralá čnělá věž.

Změněné je staré město, má teď tak málo domů. Uličky zejí prázdnotou: můj Slavkov už neexistuje!

Hornické město s popravčím právem ztratilo své jádro i svou tvář. Jeho pohled každého zarmoutí, kdo si ten obraz odnese s sebou.

Zavírám oči, jsem sám, minulost si mě podmaňuje. Štěstí dětství, čas mládí, jak těsné bylo to pouto!

Vzpomínky se probouzejí na sousedy, přátele, studánky, potok, na Muckengrund a Velký rybník, na svatojánské ohně, klukovské kousky.

Přesto krutě zasáhl osud: Češi přinesli nouzi a bolest; nenávist k Němcům podněcovala Praha, hrůza trvala celé roky.

Byl jsem dítě a mým jazykem byla němčina. Proto jsem musel pryč. Tolik milých věcí, co bylo kdysi mé, zůstalo tam.

Vyhnán pak z rodné vlasti, našel jsem se v cizí zemi, kterou jsem si vděčně také zamiloval. Tam začal nový život.

Čas plynul, zestárl jsem, chtěl jsem ještě jednou k Císařskému lesu. Tu touhu jsem cítíval často. Přivedla mě teď domů?

Přemítám, neznám odpověď. Je to bolest ze zřeknutí? Ten stesk, nezměrně hluboký, co mě volal do země předků?

Pochybnosti trápí, tíží: Patřím sem ještě vůbec? Byl jsem tu doma, už nejsem. Existuje vůbec návrat?

I když mě z Čech vyhnali, pouto k té hroudě zůstalo. Leckteré staré stopy jsou zaváty. Na rozloučenou těší modlitba.

Odkaz otců napomíná k povinnosti: Nezapomeň na starou vlast! Kdo se tam narodil, věř mi, je vždy na cestě k ní.

Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶