Doma si každý, kdo měl ruce a trakař, uměl pomoci proti nedostatku palivového dřeva. Kdo se o dřevo staral včas už od jara, nemusel se pak na podzim bát zimy. A lidé s humorem dokonce tvrdili, že dřevo zahřeje ještě před tím, než se přiloží do kamen, nejméně pětkrát: při kácení, řezání, sekání, skládání, dopravě k ohništi. Po vysídlení z domova jsme hledali útočiště a našli nový domov. Svět se měnil a my jsme se tomu přizpůsobovali. Opatřování zimního dřeva, s tím spojenou dřinu, dovážení uhlí, zatápění, vyprazdňování popelníku, špinavé čištění kamen, to všechno jsme koncem 50. let, když se nám už vedlo lépe, mohli nechat za sebou. Sotva deset let starý trakař – ročník měnová reforma – putoval do kůlny, sekera a pila jen tak rezavěly, naše „umění" už nebylo potřeba, a z dřevníků se staly garáže.
Začalo to novými olejovými kamny – litr topného oleje stál 0,40 marky – s konví a ruční pumpou na 200litrový sud jako základním vybavením. Pokrokově a moderně se postupně přecházelo k tomu, vytápět domy centrálně elektřinou, olejem a plynem; práci i přemýšlení jsme přenechali automatice.
Získalo se tím mnoho vzácného času. Aby bylo štěstí dokonalé, poslalo laskavé nebe do jizeb televizor. Komfort si razil cestu všude. Brzy se však objevily pochybnosti o moderním životním standardu vybaveném všemi pohodlími. Ukázalo se, že i tento pokrok se musel zaplatit do posledního haléře.
Nedostatek pohybu se řešil na rotopedech a na cvičných stezkách, ale pro pokožku a krevní oběh důležitá změna teploty a chladový podnět už v plně vytápěných domech, a dokonce ani na záchodě (dříve „záchodku"), nebyly k dispozici.
Kdo by nepostrádal cestu přes průvanný dvůr nebo podél vzdušné chodby, když „musel jednou za potřebou"?
My noví usedlíci jsme rádi chodívali na kouřící grilovací místa a vychutnávali si popraskané „kožovité" opékané klobásy. Kouř a ohýnek nám dodávaly trochu iluze štěstí z kdysi prožitých mladických zážitků. Znovu jsme viděli praskající, mihotavé plameny pod prasklou plotnou sporáku a za starými, viklajícími se kamnovými dvířky. Jak práská suché dřevo, jak kamna „táhnou", jak hoří, jak odletují jiskry (přijde snad návštěva?), jak žhnou plotny a jak vítr „hučí" kolem komína – to všechno jsme prožívali už jen ve vzpomínkách. A abychom znovu navázali ztracený kontakt se sousedem, chtěli jsme rádi jako dřív chodit „na kus řeči", ale ten klíč jsme – jako v pohádce – „ztratili". Byli jsme snad dřív doma bohatší právě proto, že jsme měli méně?
Aby se zmírnily obavy a starosti z nejisté budoucnosti, měli bychom si připomenout velkou dobu dřeva a uhlí a minulost si trochu znovu pozlatit. Při přemýšlení nás k tomu napadá mnoho věcí, spojených se stejně mnoha zážitky: chrastí, špalky, kůra, kulatina; sláma a otepi, třísky a hobliny, pahýly a tyčky, koza na řezání dřeva a špalek na sekání, smůla a smolné uhlí, lesklé uhlí, uhlí z Kaiserschachtu, ze Starého Sedla (Altsattl), z Granasau a Gröinlasu.
Po tolika letech a tak daleko od místa dění není snadné popsat, jak se mladí i staří, muži i ženy, dřeli pro jednu teplou jizbu! Nechat znovu ožít to, co jsem tehdy zažil, stojí za pokus.
Začalo to tím, že místní strážník Krebs „vybubnoval" vyhlášku: „Oznámení! Palivové dřevo se draží. Sraz v úterý o půl třetí, místo srazu u Alisteichu."
Dědeček šel v uvedený den s sebou, aby vydražil dva plnometry smrkového dřeva. O pár dní později si připravil žebřiňák, namazal nápravy kol, zavěsil pod vůz řetězy a k tomu brzdicí špalek a přichystal provaz a sekeru. Do kapsy u kalhot mu ještě přibyl provázek, nůž a hřebík. Dýmkový tabák a zápalky uložil do brašny na zádech. Oběma krávám nasadili čelenku a zapřáhli je před vůz. Jelo se do lesa. Směl jsem jet s nimi.
Protože cesta vedla daleko za obvyklou trasu na jetelové pole, byl jsem jako malý kluk plný velkého očekávání. Obec jsme opustili přes uličku zvanou „Sockgåß". Když to šlo dolů do bažinatého úvozu, kolem Alisteichu, a znovu nahoru průseky poblíž lesní kapličky, dědeček sedlář Ubl zjistil, že zabloudil. Nechtěl se už vracet a hledal s potahem krav zkratku napříč lesem. Vůz musel být vzadu přitlačován hned doleva, hned doprava. Někdy to šlo přitom víc pozpátku než dopředu. Věc se stala opravdu trapnou a nepříjemnou, když se najednou objevil Hoffmann Seff, zvaný „Hiagha", opřel se zezadu o svou hůl, s úsměvem potřásl hlavou a svým rozvážným způsobem začal: „No, Pepo, ty jako starý Slavkovák, taky ještě vedeš pěkně křivou cestu! No teda! No teda!" Oba se zasmáli a já jsem tam poznal jednoho slavkovského podivína.
Když si vzpomenu na trakaře, na dvoukolové károvky a na vysoko naložené nůšky, které starší ženy vláčely domů shrbené, pak se sám sebe ptám, jestli by přece jen dva krávy nebo potah volů nebyly k jízdě zase jednou lepší než drahé auto. Jakkoli je takový povoz nadřazenější těm, kdo si sami museli dát řemen kolem ramen a ruku na oj, nebo kdo se dvěma silnými psy táhli uhlí klikatým údolím Zechtal nahoru, byl to přece jen nouzový prostředek!
Dobrá stará kamna s nádobkou na ohřev vody a troubou, dole zděná, nahoře obložená kachlemi, se topila různým palivem. V teplejší roční době se nejlépe hodilo chrastí. Jako na rychlovarné plotně se s ním rychle uvařilo, ale plotny také brzy zase vychladly. V létě se přivezl žebřiňák smrkových větví, nasekaly se na správnou délku pro kamna a svázaly slaměnými převazy do otýpek.
Na podzim jel dědeček Ubl ještě jednou pro náklad uhlí do Starého Sedla (Altsattl). Zase jsem byl s ním. V Zechu bylo ráno už pořádně chladno. Mrzlo mě na pytli se senem na voze. Při této pomalé jízdě na mě hluboce zapůsobily černé komíny porcelánky H & C, vysoký viadukt u Nallesgrünu a strmé svahy po obou stranách Flutbachu. Vlak zapískal shora z kopce, zarachotil přes železný krabicový most dolního Zechu a poté zmizel ve tmě zděného tunelového portálu. Skrz listnaté stromy jsme viděli město Loket (Elbogen) nad řekou Ohří a nad ním mohutný hrad. Tu a tam nás předjelo nákladní auto s uhlím. Byl to Schindler Hermann, nebo Kreis Mani? Uhlíři se svými potahy koní byli na cestě stejným směrem. S úžasem jsem pozoroval široký oblouk nového mostu přes Ohři, než jsme rovnoměrně klidným tempem pokračovali zatáčkami u Taubmtoffl nahoru do Starého Sedla. Brzy mou pozornost upoutal důl a lanovka za obcí.
Zatímco jsme čekali, než se náš vůz naloží, jedli jsme chleba, pili kávu z termosky zabalené v šátku a předložili kravám seno. Dědeček si povídal s formany a já se trochu porozhlédl po potazích a závodních zařízeních. Někteří formani ještě naplnili několik pytlů uhlím a naložili je navrch. Na našem voze už pro mě nebylo místo, musel jsem tedy jít domů pěšky. Až do Loketu jsem obsluhoval zadní ruční brzdu a mohl jsem si tu a tam sednout na silnou tyč, která spojuje přední a zadní část vozu.
V Zechu jsme si udělali ještě zastávku u hostince U Brandlů. Dědeček měl jako sedlář mezi sedláky a formany kvůli mnoha roztrhaným postrojím, opratím a bičištím velký okruh známých. S některými z nich se setkal v hostinské místnosti, živě se zapojil do hovoru a jednou mi dovolil i lok ze svého piva. Zážitky toho dne, vzrušující pocit sedět mezi opravdovými muži a doušek dobrého piva (Slavkovský horský ležák vzkazuje pozdrav!) na mě asi hluboce zapůsobily, vždyť to všechno mám v paměti ještě tak čerstvé, jako by to bylo včera.
„Gebrenn", die wir schon fast vergessen hatten, wieder ins Blickfeld der Ereignisse.
Daheim wußte sich jeder, der Hände und einen Handwagen hatte, gegen Brennholzmangel zu helfen. Wer sich zeitig vom Frühjahr an ums Holz kümmerte, brauchte dann im Herbst den Winter nicht zu fürchten. Und Leute mit Humor meinten sogar, Holz mache schon vor dem Einschüren mindestens fünfmal warm: fällen, sägen, hacken, aufrichten, zur Feuerstelle bringen. Nach der Vertreibung aus der Heimat suchten wir Unterschlupf und fanden ein neues Zuhause. Die Welt war im Wandel, und wir stellten uns darauf ein. Die Beschaffung des Winterholzes, die damit verbundene Mühe, das Kohlenholen, das Feueranmachen, Aschekastenleeren, das schmutzige Ofenputzen, all das konnten wir gegen Ende der 50er Jahre, als es uns wieder besser ging, hinter uns lassen. Der kaum zehn Jahre alte Handwagen – Baujahr Währungsreform – kam in die Remise, Hacke und Säge rosteten vor sich hin, unser „Gewußt wie" war nicht mehr gefragt, und aus den Holzschuppen wurden Garagen.
Mit dem neuen Ölofen – der Liter Heizöl kostete 0,40 DM, einer Kanne und einer Handpumpe fürs 200-Liter-Faß als Erstausstattung, hat es dann begonnen. Fortschrittlich und modern ging man daran, nach und nach die Häuser zentral mit Strom, Öl und Gas zu beheizen; der Automatik überließen wir Arbeit und Denken.
Viel kostbare Zeit war gewonnen. Um das Glück perfekt zu machen, schickte ein gütiger Himmel den Fernseher in die Stuben. Der Komfort hielt überall Einzug. Doch schon bald erhoben sich Zweifel an dem mit allen Bequemlichkeiten ausgestatteten modernen Lebensstandard. Man merkte, daß dieser Fortschritt auch auf Heller und Pfennig zu bezahlen war.
Bewegungsmangel behob man auf Heimtrainern und Trimm-dich-Pfaden, doch der für Haut und Kreislauf wichtige Temperaturwechsel und Kältereiz war in den vollbeheizten Häusern und selbst auf den Toiletten (früher „Abtritt") nicht mehr gegeben.
Wer vermißte nicht den Weg über den zugigen Hof oder den luftigen Gang entlang, wenn er „einmal mußte"?
Gerne begaben wir Neubürger uns zu den qualmenden Grillplätzen und genossen die aufgesprungenen „ledernen" Bratwürste. Rauch und „Feierl" lieferten ein wenig Illusion nach dem Glück jugendlicher Erlebnisse von einst. Wir sahen wieder die knisternden, flackernden Flammen unter der zersprungenen Herdplatte und hinter der alten, klapprigen Ofentür. Wie trockenes Holz prasselte, wie ein Ofen „zieht", wie er brennt, wie Funken springen (kommt jemand auf Besuch?), Platten glühen und wie der Wind um den Schornstein „höint" – all das erlebten wir nur noch in unserer Erinnerung. Und um den verlorengegangenen Kontakt zum Nachbarn zu finden, wollten wir gerne wieder wie früher „hutschngöih", aber wir hatten – wie im Märchen – dazu den Schlüssel „vatrallert". Waren wir etwa früher, daheim, reicher, weil wir weniger hatten?
Um die Bedenken und Sorgen zu einer ungewissen Zukunft zu vermindern, sollten wir an die große Zeit von Holz und Kohle erinnern und Vergangenes wieder ein wenig vergolden. Beim Nachdenken fallen uns dazu viele Dinge ein, verbunden mit ebenso vielen Erlebnissen: Reisigh, Koustln, Rindn, Schwårtn; Strah u Büschala, Spriezala u Spanla, Stöck u Stangla, Holzbuak u Håckstuak, Pech u Pechkuhln, Glånzkuhln, Kaisaschåcht, Åltso(dl, Granasau u Gröi(nlas.
Es ist nach so vielen Jahren und weit weg vom Ort des Geschehens nicht leicht zu beschreiben, wie sich jung und alt, Männer und Frauen, für eine warme Stube geschunden haben! Mein damals Erlebtes wieder lebendig werden zu lassen, ist einen Versuch wert.
Es begann damit, daß der Ortspolizist Krebs „austrummlt håut": „Kundmachung! Brennholz wird verlizitiert. Zusammenkunft Dienstag um halb drei Uhr, Treffpunkt am Alisteich."
Der Großvater ging am genannten Tag mit, um zwei Festmeter Fichtenholz zu ersteigern. Tage danach richtete er den „Hudlwogn" her, schmierte die Radachsen, hängte Ketten unter den Wagen und den Hemmschuh dazu und legte Strick und Hacke bereit. In die „Huasntåschn" kamen noch „a Strickl, a Messer, a Nogl". „Pfeiftowak, Zündhölza verstaute er in da „Ruacktåschn". Die beiden Kühe bekamen „as Stirnbladl" um und wurden vor den Wagen gespannt. Es ging in den Wald. Ich durfte mitfahren.
Da die Fahrt weit über den täglichen Weg auf das Kleefeld hinausführte, war ich als „klana Bou" voll großer Erwartung. Wir verließen den Ort über die „Sockgåß". Als es in die Seifen hinunter, am Alisteich vorbei, die Schneisen nahe der Waldandacht wieder hinaufging, merkte der Ubl-Såttler, daß er sich verfahren hatte. Er wollte nicht mehr umkehren und suchte mit dem Kuhgespann eine Abkürzung quer durch den Wald. Bald mußte der Wagen hinten nach links, bald nach rechts gerückt werden. Manchmal ging es dabei mehr rück- als vorwärts. Ärgerlich und peinlich wurde die Sache erst richtig, als plötzlich der Hoffmann Seff, da Hiagha, auftauchte, sich mit dem Hinterteil auf seinen Stecken stützte, schmunzelnd den Kopf schüttelte und in seiner bedächtigen Art anfing: „Nu, Pepp, du åls ålta Schlåggawåla, fiahst a nuch an vakäihatn Wegh! Nu suawos! Nu suawos!" Beide lachten, und ich lernte dort ein Schlaggenwalder Original kennen.
Wenn ich an die Handwagen, an die zweirädrigen Karren und an die hochbeladenen Bucklkörbe denke, die ältere Frauen gebückt nach Hause schleppten, dann frage ich mich schon, ob nicht doch zwei Kühe oder ein Ochsengespann zum Fahren wieder einmal besser sein könnten als ein kostspieliges Auto. Wie überlegener solch ein Fuhrwerk auch denen ist, die selber eine Bandschlaufe um die Schulter und die Hand an die Deichsel legen mußten oder mit zwei kräftigen Hunden die Kohlen das gewundene Zechtal hinaufzogen, war halt auch nur ein Notbehelf!
Die guten alten Öfen mit „Håfm" (Wasserschiff) und „Räiha", unten gemauert, oben mit Kacheln, heizte man mit verschiedenen Brennstoffen. In der wärmeren Jahreszeit eignete sich Reisig am besten. Wie auf einer Schnellkochplatte war damit rasch gekocht, aber die Platten waren auch bald wieder kalt. Im Sommer holte man einen Leiterwagen Fichtenäste, hackte sie auf die richtige Ofenlänge und band sie mit Strohbändern zu „Büschalan".
Im Herbst fuhr der Ubl-Großvater noch einmal um eine Ladung Kohlen nach Altsattl. Wieder war ich dabei. In der Zech war es am Morgen schon sehr kühl. Mich fror auf dem Heusack auf der Hudl. Bei dieser gemächlichen Fahrt machten die schwarzen Schornsteine der Porzellanfabrik H & C, der hohe Nallesgrüner Viadukt und die steilen Hänge beiderseits des Flutbaches (da Flout) auf mich einen tiefen Eindruck. Der Zug pfiff vom Berg herüber, ratterte über die eiserne Kastenbrücke der unteren Zech und verschwand danach im Dunkel des gemauerten Tunnelportals. Wir sahen durch die Laubbäume die Stadt Elbogen über dem Egerfluß und darüber die mächtige Burg. Ab und zu überholte uns ein Kohlenauto. War es der Schindler Hermann oder der Kreis Mani? Kohlenhändler mit ihren Pferdefuhrwerken waren in der gleichen Richtung unterwegs. Staunend betrachtete ich den weiten Bogen der neuen Brücke über die Eger, bevor es weiter im gleichmäßig-ruhigen Gang die Kurven am Taubmtoffl nach Altsattl hinaufging. Bald weckten das Bergwerk und die Seilbahn hinter dem Ort meine Aufmerksamkeit.
Während wir warteten, bis unser Wagen beladen wurde, aßen wir Brot, tranken Kaffee aus der im Kopftuch eingewickelten Patentflasche und legten den Kühen das Heu vor. Großvater unterhielt sich mit den Fuhrleuten, und ich sah mich bei den Gespannen und Werksanlagen ein bißchen um. Manche Fuhrmänner füllten noch mehrere Säcke mit Kohlen und legten sie auf die Ladung. Auf unserem Wagen war nun kein Platz mehr für mich, also mußte ich heimwärts zu Fuß laufen. Bis Elbogen bediente ich die hintere „Schleif" (Handbremse) und konnte mich hin und wieder auf die „Långwied" setzen, eine starke Stange (Balken), die Vorder- und Hinterwagen verbindet.
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.