Doma si každý, kdo měl ruce a trakař, uměl pomoci proti nedostatku palivového dřeva. Kdo se o dřevo staral včas už od jara, nemusel se pak na podzim bát zimy. A lidé s humorem dokonce tvrdili, že dřevo zahřeje ještě před tím, než se přiloží do kamen, nejméně pětkrát: při kácení, řezání, sekání, skládání, dopravě k ohništi. Po vysídlení z domova jsme hledali útočiště a našli nový domov. Svět se měnil a my jsme se tomu přizpůsobovali. Opatřování zimního dřeva, s tím spojenou dřinu, dovážení uhlí, zatápění, vyprazdňování popelníku, špinavé čištění kamen, to všechno jsme koncem 50. let, když se nám už vedlo lépe, mohli nechat za sebou. Sotva deset let starý trakař – ročník měnová reforma – putoval do kůlny, sekera a pila jen tak rezavěly, naše „umění" už nebylo potřeba, a z dřevníků se staly garáže.

Začalo to novými olejovými kamny – litr topného oleje stál 0,40 marky – s konví a ruční pumpou na 200litrový sud jako základním vybavením. Pokrokově a moderně se postupně přecházelo k tomu, vytápět domy centrálně elektřinou, olejem a plynem; práci i přemýšlení jsme přenechali automatice.

Získalo se tím mnoho vzácného času. Aby bylo štěstí dokonalé, poslalo laskavé nebe do jizeb televizor. Komfort si razil cestu všude. Brzy se však objevily pochybnosti o moderním životním standardu vybaveném všemi pohodlími. Ukázalo se, že i tento pokrok se musel zaplatit do posledního haléře.

Nedostatek pohybu se řešil na rotopedech a na cvičných stezkách, ale pro pokožku a krevní oběh důležitá změna teploty a chladový podnět už v plně vytápěných domech, a dokonce ani na záchodě (dříve „záchodku"), nebyly k dispozici.

Kdo by nepostrádal cestu přes průvanný dvůr nebo podél vzdušné chodby, když „musel jednou za potřebou"?

My noví usedlíci jsme rádi chodívali na kouřící grilovací místa a vychutnávali si popraskané „kožovité" opékané klobásy. Kouř a ohýnek nám dodávaly trochu iluze štěstí z kdysi prožitých mladických zážitků. Znovu jsme viděli praskající, mihotavé plameny pod prasklou plotnou sporáku a za starými, viklajícími se kamnovými dvířky. Jak práská suché dřevo, jak kamna „táhnou", jak hoří, jak odletují jiskry (přijde snad návštěva?), jak žhnou plotny a jak vítr „hučí" kolem komína – to všechno jsme prožívali už jen ve vzpomínkách. A abychom znovu navázali ztracený kontakt se sousedem, chtěli jsme rádi jako dřív chodit „na kus řeči", ale ten klíč jsme – jako v pohádce – „ztratili". Byli jsme snad dřív doma bohatší právě proto, že jsme měli méně?

Aby se zmírnily obavy a starosti z nejisté budoucnosti, měli bychom si připomenout velkou dobu dřeva a uhlí a minulost si trochu znovu pozlatit. Při přemýšlení nás k tomu napadá mnoho věcí, spojených se stejně mnoha zážitky: chrastí, špalky, kůra, kulatina; sláma a otepi, třísky a hobliny, pahýly a tyčky, koza na řezání dřeva a špalek na sekání, smůla a smolné uhlí, lesklé uhlí, uhlí z Kaiserschachtu, ze Starého Sedla (Altsattl), z Granasau a Gröinlasu.

Po tolika letech a tak daleko od místa dění není snadné popsat, jak se mladí i staří, muži i ženy, dřeli pro jednu teplou jizbu! Nechat znovu ožít to, co jsem tehdy zažil, stojí za pokus.

Začalo to tím, že místní strážník Krebs „vybubnoval" vyhlášku: „Oznámení! Palivové dřevo se draží. Sraz v úterý o půl třetí, místo srazu u Alisteichu."

Dědeček šel v uvedený den s sebou, aby vydražil dva plnometry smrkového dřeva. O pár dní později si připravil žebřiňák, namazal nápravy kol, zavěsil pod vůz řetězy a k tomu brzdicí špalek a přichystal provaz a sekeru. Do kapsy u kalhot mu ještě přibyl provázek, nůž a hřebík. Dýmkový tabák a zápalky uložil do brašny na zádech. Oběma krávám nasadili čelenku a zapřáhli je před vůz. Jelo se do lesa. Směl jsem jet s nimi.

Protože cesta vedla daleko za obvyklou trasu na jetelové pole, byl jsem jako malý kluk plný velkého očekávání. Obec jsme opustili přes uličku zvanou „Sockgåß". Když to šlo dolů do bažinatého úvozu, kolem Alisteichu, a znovu nahoru průseky poblíž lesní kapličky, dědeček sedlář Ubl zjistil, že zabloudil. Nechtěl se už vracet a hledal s potahem krav zkratku napříč lesem. Vůz musel být vzadu přitlačován hned doleva, hned doprava. Někdy to šlo přitom víc pozpátku než dopředu. Věc se stala opravdu trapnou a nepříjemnou, když se najednou objevil Hoffmann Seff, zvaný „Hiagha", opřel se zezadu o svou hůl, s úsměvem potřásl hlavou a svým rozvážným způsobem začal: „No, Pepo, ty jako starý Slavkovák, taky ještě vedeš pěkně křivou cestu! No teda! No teda!" Oba se zasmáli a já jsem tam poznal jednoho slavkovského podivína.

Když si vzpomenu na trakaře, na dvoukolové károvky a na vysoko naložené nůšky, které starší ženy vláčely domů shrbené, pak se sám sebe ptám, jestli by přece jen dva krávy nebo potah volů nebyly k jízdě zase jednou lepší než drahé auto. Jakkoli je takový povoz nadřazenější těm, kdo si sami museli dát řemen kolem ramen a ruku na oj, nebo kdo se dvěma silnými psy táhli uhlí klikatým údolím Zechtal nahoru, byl to přece jen nouzový prostředek!

Dobrá stará kamna s nádobkou na ohřev vody a troubou, dole zděná, nahoře obložená kachlemi, se topila různým palivem. V teplejší roční době se nejlépe hodilo chrastí. Jako na rychlovarné plotně se s ním rychle uvařilo, ale plotny také brzy zase vychladly. V létě se přivezl žebřiňák smrkových větví, nasekaly se na správnou délku pro kamna a svázaly slaměnými převazy do otýpek.

Na podzim jel dědeček Ubl ještě jednou pro náklad uhlí do Starého Sedla (Altsattl). Zase jsem byl s ním. V Zechu bylo ráno už pořádně chladno. Mrzlo mě na pytli se senem na voze. Při této pomalé jízdě na mě hluboce zapůsobily černé komíny porcelánky H & C, vysoký viadukt u Nallesgrünu a strmé svahy po obou stranách Flutbachu. Vlak zapískal shora z kopce, zarachotil přes železný krabicový most dolního Zechu a poté zmizel ve tmě zděného tunelového portálu. Skrz listnaté stromy jsme viděli město Loket (Elbogen) nad řekou Ohří a nad ním mohutný hrad. Tu a tam nás předjelo nákladní auto s uhlím. Byl to Schindler Hermann, nebo Kreis Mani? Uhlíři se svými potahy koní byli na cestě stejným směrem. S úžasem jsem pozoroval široký oblouk nového mostu přes Ohři, než jsme rovnoměrně klidným tempem pokračovali zatáčkami u Taubmtoffl nahoru do Starého Sedla. Brzy mou pozornost upoutal důl a lanovka za obcí.

Zatímco jsme čekali, než se náš vůz naloží, jedli jsme chleba, pili kávu z termosky zabalené v šátku a předložili kravám seno. Dědeček si povídal s formany a já se trochu porozhlédl po potazích a závodních zařízeních. Někteří formani ještě naplnili několik pytlů uhlím a naložili je navrch. Na našem voze už pro mě nebylo místo, musel jsem tedy jít domů pěšky. Až do Loketu jsem obsluhoval zadní ruční brzdu a mohl jsem si tu a tam sednout na silnou tyč, která spojuje přední a zadní část vozu.

V Zechu jsme si udělali ještě zastávku u hostince U Brandlů. Dědeček měl jako sedlář mezi sedláky a formany kvůli mnoha roztrhaným postrojím, opratím a bičištím velký okruh známých. S některými z nich se setkal v hostinské místnosti, živě se zapojil do hovoru a jednou mi dovolil i lok ze svého piva. Zážitky toho dne, vzrušující pocit sedět mezi opravdovými muži a doušek dobrého piva (Slavkovský horský ležák vzkazuje pozdrav!) na mě asi hluboce zapůsobily, vždyť to všechno mám v paměti ještě tak čerstvé, jako by to bylo včera.