Náš Heimatbrief, ten loketský, leží přede mnou. Je to poslední letošní číslo a vychází na podzim. Směl jsem na něm opět spolupracovat a rád si v něm, jako pokaždé, čtu od začátku do konce, především to zajímavé, co mají ostatní krajané co vyprávět.

Často jde o setkání krajanů tady i tam, o zprávy o vysídlení – téma, které nás bude zaměstnávat až do konce našich dnů – o informace o politice a o mnohé další.

Tentokrát mě zaujaly seznamy narozenin bývalých rodných obcí – a přemýšlím nad nimi. Zahrnují ta jména jen odběratele „Heimatbote", nebo všechny dosud žijící krajany? Nakolik jsou v nich ještě zastoupeni ti z takzvané generace pamětníků? Závažné otázky. Vždyť my, kteří jsme starou vlast a hrozné dění vysídlení ještě vědomě prožili, jsme mezitím zestárli. Počet těch přes osmdesát let se zdá nadmíru vysoký. Bohužel se nedá obejít poznání, že se většina z nás – i já sám – nachází v poslední fázi svého pozemského bytí. Můj mezitím zesnulý přítel z dob mládí kdysi před lety trefně poznamenal, že se právě chystáme zahnout „do cílové rovinky" své životní pouti na zemi, přičemž nikdo neví, jak dlouhá ta rovinka je.

Zákony přírody dávají předpisy, jimž jsou podřízeni všichni živí tvorové na naší planetě: spatřit světlo tohoto světa – růst a prospívat – zrát a nést plody – vadnout a zanikat.

Při práci na Heimatbriefu se člověk nevyhne tomu, aby si dotazy a zpětnými dotazy u krajanů ověřoval skutečnosti. Při takovém pátrání se člověk samozřejmě ptá i na osobní zdraví a pohodu.

Seznam potíží je dlouhý: nemoci, ubývání tělesných i duševních schopností (paměť!), křehkost, bolesti. Krajané si stěžují na samotu, na to, že jsou opuštěni Bohem i světem, na ztrátu blízkých, příbuzných a přátel.

Rezignace je cítit všude. Jen zřídka se objeví radost, řeč je o něčem potěšujícím, o dávných dobrých dnech. Je těžké si při tolika starostech vždy sám udržet klid. Pak si u telefonu udělám čas na naslouchání, snažím se citlivě najít utěšující slova, dodat malomyslným odvahu a předat trochu naděje, přičemž mi přijde vhod naše rodácké nářečí. Povzbuzování se však nedaří vždy, a nezřídka je přitom znát i vlastní bezmoc.

V posledních letech si nejeden z nás bolestně uvědomil, že velké vzdálenosti se už nedají tak snadno překlenout, nebo vůbec. Skutečnou příčinu známe: vysídlení nás všechny natrvalo rozdělilo, byli jsme se vší úmyslností rozptýleni do všech koutů a stran. Tím se mělo už v zárodku zabránit jakémukoli shlukování vysídlených krajanů! Tímto opatřením byla zničena pociťovaná blízkost společenství. Přibývající vysoký věk ve spojení se zdravotními problémy značně omezuje schopnost cestovat.

Za více než 60 let se konalo velké množství krajanských setkání, která byla přinejmenším v prvních desetiletích vždy hojně navštěvována. Šlo o to pěstovat soudržnost, vždyť víra v návrat do opuštěné vlasti byla tehdy hodně rozšířená.

Mezitím jsme my, kdysi vysídlení, prakticky všude integrováni. Stará vlast, taková, jaká kdysi byla, žije už jen ve vzpomínkách nás starých. Země předků se hodně změnila, málokdy k lepšímu.

Dlouhé cesty na obvyklá setkání se teď ukazují jako velmi namáhavé. Téměř nedosažitelnou se zdá dokonce i návštěva měšťanské slavnosti v patronátním městě v červenci 2013. To všichni velmi litujeme.

Snad se ještě někteří krajané z bližšího okolí budou moci té akce zúčastnit a udržet naši vlaječku vztyčenou.

Aby osobní spojení mezi námi (docela) nezanikla, ale zůstala zachována a udržována, sáhneme rozhodně po telefonu, po osvědčeném starém dobrém telefonu. Vždyť s moderními možnostmi komunikace má většina z nás asi své potíže.

I Heimatbrief zůstane, dokud tu ještě bude, spojovacím článkem a mostem mezi námi. Prosím, zachovejte mu věrnost!

Milí krajané! Heimatbrief, o který se smím starat a který smím sestavovat, přeje všem krajanům blízko i daleko, kamkoli přináší zprávy a novinky, požehnaný advent, mnohou tichou hodinku s domovskými vzpomínkami, rozjímavé a pokojné Vánoce a také zdraví, štěstí a spokojenost v novém roce. Srdečně vás zdraví Váš krajan Franz Pöttig

věta pokračuje na dalším listu ⟶

Tichý čas bílých vloček, vznešený čas jasných zvonů, čas dětských snů. Vroucí touha v srdcích, slzy se lesknou ve svících tichých vánočních stromků.

Nechme vzpomínat na domov a věnujme mu svou lásku, tak jako vždycky bývalo. Nechme znít naše písně, pak nám Vánoce zas přinesou světlo a mír.

Autor neuveden

věta pokračuje na dalším listu ⟶