Náš Heimatbrief, ten loketský, leží přede mnou. Je to poslední letošní číslo a vychází na podzim. Směl jsem na něm opět spolupracovat a rád si v něm, jako pokaždé, čtu od začátku do konce, především to zajímavé, co mají ostatní krajané co vyprávět.
Často jde o setkání krajanů tady i tam, o zprávy o vysídlení – téma, které nás bude zaměstnávat až do konce našich dnů – o informace o politice a o mnohé další.
Tentokrát mě zaujaly seznamy narozenin bývalých rodných obcí – a přemýšlím nad nimi. Zahrnují ta jména jen odběratele „Heimatbote", nebo všechny dosud žijící krajany? Nakolik jsou v nich ještě zastoupeni ti z takzvané generace pamětníků? Závažné otázky. Vždyť my, kteří jsme starou vlast a hrozné dění vysídlení ještě vědomě prožili, jsme mezitím zestárli. Počet těch přes osmdesát let se zdá nadmíru vysoký. Bohužel se nedá obejít poznání, že se většina z nás – i já sám – nachází v poslední fázi svého pozemského bytí. Můj mezitím zesnulý přítel z dob mládí kdysi před lety trefně poznamenal, že se právě chystáme zahnout „do cílové rovinky" své životní pouti na zemi, přičemž nikdo neví, jak dlouhá ta rovinka je.
Zákony přírody dávají předpisy, jimž jsou podřízeni všichni živí tvorové na naší planetě: spatřit světlo tohoto světa – růst a prospívat – zrát a nést plody – vadnout a zanikat.
Při práci na Heimatbriefu se člověk nevyhne tomu, aby si dotazy a zpětnými dotazy u krajanů ověřoval skutečnosti. Při takovém pátrání se člověk samozřejmě ptá i na osobní zdraví a pohodu.
Seznam potíží je dlouhý: nemoci, ubývání tělesných i duševních schopností (paměť!), křehkost, bolesti. Krajané si stěžují na samotu, na to, že jsou opuštěni Bohem i světem, na ztrátu blízkých, příbuzných a přátel.
Rezignace je cítit všude. Jen zřídka se objeví radost, řeč je o něčem potěšujícím, o dávných dobrých dnech. Je těžké si při tolika starostech vždy sám udržet klid. Pak si u telefonu udělám čas na naslouchání, snažím se citlivě najít utěšující slova, dodat malomyslným odvahu a předat trochu naděje, přičemž mi přijde vhod naše rodácké nářečí. Povzbuzování se však nedaří vždy, a nezřídka je přitom znát i vlastní bezmoc.
V posledních letech si nejeden z nás bolestně uvědomil, že velké vzdálenosti se už nedají tak snadno překlenout, nebo vůbec. Skutečnou příčinu známe: vysídlení nás všechny natrvalo rozdělilo, byli jsme se vší úmyslností rozptýleni do všech koutů a stran. Tím se mělo už v zárodku zabránit jakémukoli shlukování vysídlených krajanů! Tímto opatřením byla zničena pociťovaná blízkost společenství. Přibývající vysoký věk ve spojení se zdravotními problémy značně omezuje schopnost cestovat.
Za více než 60 let se konalo velké množství krajanských setkání, která byla přinejmenším v prvních desetiletích vždy hojně navštěvována. Šlo o to pěstovat soudržnost, vždyť víra v návrat do opuštěné vlasti byla tehdy hodně rozšířená.
Mezitím jsme my, kdysi vysídlení, prakticky všude integrováni. Stará vlast, taková, jaká kdysi byla, žije už jen ve vzpomínkách nás starých. Země předků se hodně změnila, málokdy k lepšímu.
Dlouhé cesty na obvyklá setkání se teď ukazují jako velmi namáhavé. Téměř nedosažitelnou se zdá dokonce i návštěva měšťanské slavnosti v patronátním městě v červenci 2013. To všichni velmi litujeme.
Snad se ještě někteří krajané z bližšího okolí budou moci té akce zúčastnit a udržet naši vlaječku vztyčenou.
Aby osobní spojení mezi námi (docela) nezanikla, ale zůstala zachována a udržována, sáhneme rozhodně po telefonu, po osvědčeném starém dobrém telefonu. Vždyť s moderními možnostmi komunikace má většina z nás asi své potíže.
I Heimatbrief zůstane, dokud tu ještě bude, spojovacím článkem a mostem mezi námi. Prosím, zachovejte mu věrnost!
Milí krajané! Heimatbrief, o který se smím starat a který smím sestavovat, přeje všem krajanům blízko i daleko, kamkoli přináší zprávy a novinky, požehnaný advent, mnohou tichou hodinku s domovskými vzpomínkami, rozjímavé a pokojné Vánoce a také zdraví, štěstí a spokojenost v novém roce. Srdečně vás zdraví Váš krajan Franz Pöttig
## Liebe Landsleute!
Unser Heimatbrief, der Elbogener, liegt vor mir. Es ist die letzte Folge dieses Jahres und sie erscheint im Herbst. Ich durfte wieder daran mitwirken, lese gerne darin, wie jedes Mal, von vorne bis hinten, vor allem, was andere Heimatfreunde Interessantes zu berichten wissen.
Oft handelt es sich um Treffen der Landsleute hüben wie drüben, um Berichte über die Vertreibung – ein Thema, das uns bis an das Ende unserer Tage beschäftigt, um Informationen zur Politik und anderes mehr.
Dieses Mal bleibe ich bei den Geburtstagslisten der ehemaligen Heimatgemeinden hängen – und werde nachdenklich. Umfassen die Namen nur die Bezieher des „Heimatboten" oder alle noch lebenden Landsleute? Wie weit sind diejenigen aus der sog. Erlebnisgeneration noch vertreten? Bedeutsame Fragen. Denn wir, die wir die alte Heimat und das schreckliche Geschehen der Vertreibung noch bewußt erlebt haben, sind inzwischen alt geworden. Die Zahl der über Achtzigjährigen erscheint über die Maßen groß. Es führt leider kein Weg an der Erkenntnis vorbei, daß sich die meisten von uns – ich mich auch – auf dem letzten Abschnitt ihres irdischen Daseins befinden. Mein inzwischen verstorbener Freund seit der Jugendzeit meinte vor einigen Jahren einmal treffend, daß wir gerade dabei wären, „in die Zielgerade" unseres Lebensweges auf Erden einzubiegen, wobei niemand wisse, wie lange sie sei.
Die Gesetze der Natur schaffen die Vorgaben, denen alle Lebewesen auf unserem Planeten unterworfen sind: Das Licht dieser Welt erblicken – Wachsen und Gedeihen – Reifen und Früchte tragen – Welken und Vergehen.
Bei der Arbeit am Heimatbrief kommt man nicht umhin, durch An- und Rückfragen bei Landsleuten Sachverhalte zu klären. Bei solchen Recherchen erkundigt man sich natürlich nach dem persönlichen Befinden.
Die Liste der Beschwerden ist lang: Krankheiten, Schwinden der körperlichen und geistigen Fähigkeiten (Gedächtnis!), Gebrechlichkeit, Schmerzen. Die Landsleute klagen über Einsamkeit, von Gott und der Welt verlassen zu sein, über den Verlust von Angehörigen, Verwandten und Freunden.
Die Resignation ist überall zu spüren. Nur selten kommt Freude auf, ist von Beglückendem, von vergangenen guten Tagen die Rede. Es fällt schwer, bei so viel Kummer immer selber die Fassung zu bewahren. Dann nehme ich mir am Telefon die Zeit zum Zuhören, versuche einfühlend tröstende Worte zu finden, den Verzagten Mut zuzusprechen und ein wenig Zuversicht zu vermitteln, wobei mir unsere heimatliche Mundart zustatten kommt. Das Aufmuntern indes gelingt nicht immer, und nicht selten wird dabei die eigene Hilflosigkeit spürbar.
In den letzten Jahren ist so manchem von uns schmerzlich bewußt geworden, daß sich weite Entfernungen nicht oder nicht mehr so leicht überbrücken lassen. Die wahre Ursache kennen wir: Die Vertreibung hat uns alle auf Dauer getrennt, wir wurden mit voller Absicht in alle Winde und Winkel verstreut. So sollten Zusammenrottungen von Heimatvertriebenen schon im Ansatz unterbunden werden! Mit dieser Maßnahme wurde die gefühlte Nähe der Gemeinschaft zerstört. Zunehmend hohes Alter, gepaart mit gesundheitlichen Problemen, schränken die Reisefähigkeit erheblich ein.
In mehr als 60 Jahren fand eine Vielzahl von Heimattreffen statt, die, zumindest in den ersten Jahrzehnten, stets gut besucht waren. Es galt, den Zusammenhalt zu pflegen, war doch der Glaube an eine Rückkehr in die verlassene Heimat weit verbreitet.
Inzwischen sind wir, die ehemals Vertriebenen, so gut wie überall integriert. Die alte Heimat, wie sie einmal war, lebt in uns Alten nur noch in der Erinnerung. Das Land der Ahnen hat sich sehr verändert, selten zu seinem Vorteil.
Nun erweisen sich weite Reisen zu den gewohnten Zusammenkünften als sehr mühevoll. Schier unerreichbar erscheint sogar der Besuch des Bürgerfestes in der Patenstadt im Juli 2013. Das bedauern wir alle sehr.
Vielleicht ist es noch einigen Landsleuten aus der näheren Umgebung möglich, diese Veranstaltung zu besuchen, und unser Fähnchen hochzuhalten.
Damit die persönlichen Verbindungen untereinander nicht (ganz) abreißen, sondern erhalten bleiben und gepflegt werden, greifen wir beherzt zum Fernsprecher, zum altbewährten Telefon. Denn mit den modernen Möglichkeiten der Kommunikation haben wohl die meisten unter uns so ihre Schwierigkeiten.
Auch der Heimatbrief wird, solange es ihn noch gibt, Bindeglied bleiben und Brücke zueinander sein. Bitte, haltet ihm die Treue!
Liebe Heimatfreunde! Der Heimatbrief, den ich betreuen und gestalten darf, wünscht allen Landsleuten in nah und fern, wohin auch immer er Nachrichten und Neuigkeiten bringt, eine gesegnete Adventszeit, manch stille Stunde mit heimatlichen Erinnerungen, ein besinnliches, friedliches Weihnachten sowie Gesundheit, Glück und Zufriedenheit im neuen Jahr.
Es grüßt Euch herzlich
Euer Landsmann Franz Pöttig
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Tichý čas bílých vloček, vznešený čas jasných zvonů, čas dětských snů. Vroucí touha v srdcích, slzy se lesknou ve svících tichých vánočních stromků.
Nechme vzpomínat na domov a věnujme mu svou lásku, tak jako vždycky bývalo. Nechme znít naše písně, pak nám Vánoce zas přinesou světlo a mír.
Autor neuveden
## Weihnacht
Stille Zeit der weißen Flocken,
hohe Zeit der hellen Glocken,
Zeit der Kinderträume.
Heiße Sehnsucht in den Herzen,
Tränen schimmern in den Kerzen
stiller Tannenbäume.
Laßt uns an die Heimat denken
und ihr uns're Liebe schenken,
wie es immer war.
Laßt erklingen uns're Lieder,
dann bringt uns die Weihnacht wieder
Licht und Frieden dar.
Autor ungenannt
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.