1.12. (ne) 1. adventní neděle 4.12. (st) Den sv. Barbory (barborky – větvičky k rozkvetení) 8.12. (ne) Neposkvrněné početí Panny Marie, 2. adventní neděle (stavění betléma) 15.12. (ne) 3. adventní neděle 21.12. (so) Den sv. Tomáše (počátek zimy, slunovrat) 22.12. (ne) 4. adventní neděle 24.12. (út) Štědrý večer (s bohatými zvyky, např. několikero jídel, půlnoční mše; začátek dvanácti drsných nocí) 25.12. (st) Slavnost Narození Páně, 1. svátek vánoční 26.12. (čt) Den sv. Štěpána, 2. svátek vánoční 31.12. (út) Silvestr (Stará posvátná noc)

Barbora ve sněhu, Ježíšek v jeteli. Vítr a mlha o prosincových dnech věští špatné jaro a špatný rok. Znamení zvěrokruhu: Střelec (23.11. – 21.12.)

V lednu:

1.1. (st) Nový rok 5.1. (ne) Poslední drsná noc (svěcení vody, žehnání soli, křídy a kadidla) 6.1. (po) Tři králové – Kašpar, Melichar a Baltazar (C + M + B značí „Christus Mansionem Benedicat", tedy „Kristus žehnej tomuto domu"). Slavnost Zjevení Páně (Epifanie)

Je-li na svatého Antonína (17.1.) vzduch čistý, bude rok spíš suchý. Není-li do Tří králů zima, už žádná nepřijde. Lednové slunce nemá ani sílu, ani slast. Čím hlubší sníh, tím vyšší jetel. Znamení zvěrokruhu: Kozoroh (22.12. – 20.1.)

Dvě věci musí člověk umět: jíst a zapomínat.

Jeden kluk uhlídá kozy dobře, dva už hůř, tři vůbec ne.

Laskavost je jen kousek od lehkovážnosti.

Mnoho dětí od Pánaboha – a chléb pak nikdy nezplesniví.

*V originále chebským nářečím.*

Když se trochu rozhlédneme po severobavorském pohraničí, zjistíme, že od Egerlandského kulturního domu se studnou v hornofranckém městě Marktredwitz to není daleko na nádraží v hornofalckém městysu Wiesau.

Ale, ale! Existuje snad mezi nimi nějaká souvislost? – Samozřejmě, dokonce národopisná! Neboť: před rokem, totiž

[obr] Pomník na památku vyhnání z domova v Sudetech. Foto: Markt Wiesau

1. prosince 2012, byl na nádražním náměstí ve Wiesau odhalen pamětní kámen pro vyhnané sudetské Němce, nový symbol našeho společného osudu! Když zazní jméno místa „Wiesau", probouzejí se vzpomínky. Jak to tehdy vlastně bylo, v roce 1946, rok po skončení druhé světové války?

Ze sudetoněmeckých oblastí neustále vyjížděly „nákladní vlaky" směrem na západ. Byly to vlaky s lidmi, s bezdomovci, na cestě do ciziny, do nejistoty. Každý z nich čítal 40 vagónů, obsah vždy 30 osob, od starce po kojence, se skromným zavazadlem, tedy 1200 vyhnanců ze země.

Jako hraniční přechody sloužily Asch-Selb, Furth im Wald a – pro nás důležitý – Cheb (Eger)–Waldsassen. Mnozí z nás dosáhli po této tehdy ještě provozované jednokolejné vedlejší trati přes Mitterteich bez zastávky železničního uzlu Wiesau a vstoupili tam poprvé na bavorskou půdu. Ve Wiesau se (až do roku 1952) nacházel hraniční průchozí tábor s 54 dřevěnými barákami. K jeho úkolům patřilo „uprchlíky" registrovat, zásobovat a pečovat o ně a přeposílat je do táborů přijímajících zemí v americké okupační zóně, totiž do Bavorska, Hesenska a Bádenska-Württemberska.

K tomu se mi vybavují podrobnosti: Už cestou jsme se zbavili nenáviděných bílých pásek s písmenem „N" (pro Nemec = Němec) – keře a stromy podél trati jimi byly doslova ověšené!

Ať byla naše budoucnost před námi jakkoli nejistá, všichni „spolucestující" si oddechli úlevou. Mysleli jsme se steskem na opuštěný domov, ale v podstatě jsme byli rádi, že český nátlakový režim skončil.

Změna scény. Brzdy zaskřípaly, zaječely. Náš vlak se svou dlouhou řadou vagónů zastavil na nádraží s mnoha kolejemi. Přečetli jsme si: „Wiesau." Co teď přijde? Na pokyn jsme, namačkaní „cestující", opustili kryté nákladní vagóny, nastoupili jsme na jakémsi nakládacím dvoře k umytí, snesli jsme poprášení prostředkem proti hmyzu (DDT?) a dostali stravu (chléb a tvrdý salám). Pobyt netrval dlouho. Pak nás souprava dobytčích vagónů znovu přijala, nikdo nezůstal pozadu. Ještě jedno pronikavé zapískání lokomotivy, pak jsme pokračovali směrem na Řezno, cíl neznámý.

O historii a osudu nás sudetských Němců vypovídají i desky umístěné na čtyřech stranách nad podstavcem pomníku.

Znění desky nad emblémem (znakem) městyse Wiesau (na fotografii vlevo):

„Nádraží Wiesau bylo vedle Furth i.W. a Hofu/Moschendorfu první zastávkou pro více než 700 vlaků vyhnaných z jejich domova. Skládaly se vždy ze 40 dobytčích vagónů s 1200 až 1400 lidmi a jejich zavazadly o hmotnosti asi 30 až 50 kilogramů. V nedalekém táboře baráků nalezli provizorní ubytování v primitivních hromadných ubytovnách. Tak se Wiesau stalo v letech 1946 až do zrušení tábora v roce 1952 průchozím místem pro 857 000 lidí, než byli svévolně přepraveni dál na různá cílová místa v západním Německu. Tam nebyli vždy přijati s otevřenou náručí a byli nuceni k novému začátku, plnému strádání, v cizím prostředí."

Text desky nad vyobrazením „Domov sudetských Němců" (vpravo):

„Po skončení druhé světové války bylo více než 3 miliony sudetských Němců zbaveno práv, majetku a vyhnáno ze svého domova v Čechách, na Moravě a v Sudetském Slezsku. V mnoha místech přitom docházelo k nelidským masakrům německého civilního obyvatelstva s mnoha tisíci obětí na životech. Organizovaný odsun, který měl podle Postupimského protokolu vítězných mocností probíhat ‚řádným a humánním způsobem', byl pro lidi v nákladních vlacích ponižující cestou do naprosté nejistoty. S několika málo věcmi v kufrech a batozích mnozí nepřežili často několikatýdenní útrapy transportu z tábora do tábora. Mnozí další si v zoufalství vzali život."

věta pokračuje na dalším listu ⟶