[obr] Ve spodní části vesnice se nacházel hostinec Karla Hubla (později Frecha). Před budovou stojí (zleva): Adolf Lang, Josef Lang, Josef Fischer, Willi Lang, vedle nich Anna Hanika, Adolf Lang, dále hostinský syn Josef Hubl, hostinští manželé Hublovi, „teta" Peppi a paní Denglerová. Příznačné je u nás obvyklé zastřešení dehtovou lepenkou a jeho členění do krokvových polí. V horní části obce byl ještě hostinec Richarda Schindlera.

Údaje a fotografie poskytla krajanka Anni Schamsová (roz. Starková), Mnichov. Děkujeme!

Teď zase kvetou širým polem slunečnice, obilí sklání zralé klasy na tenkém stéble, z hroudy země stoupá vůně trpká, a náhlý vítr práší travou u cesty.

Skřivan se pějíc vznáší do výšky, tam hluboko a tmavě klene se nebeská modř, po níž jen tu a tam pluje bílý obláček, jeho malý stín barví květiny do šeda.

A jeřabiny žhnou divoce, podél úzkých silnic jako maják. Na dálném obzoru uzavírá tmavý les ten jasný obraz, a už se tiše plíží do údolí soumrak.

Herta Huberová, egerlandská spisovatelka

věta pokračuje na dalším listu ⟶

V našem nářečí, které je – jak známo – jazykovým ostrůvkem uvnitř chebského (egerlandského) dialektu, jsou zvlášť příznačná spojení samohlásek (a, e, i, o, u) a přehlásek (ä, ö, ü).

Konkrétně jde o tyto hláskové skupiny: å, äi, åu, öi, ou.

Poslechněte si a přečtěte: Augustě bylo moc špatně od nohou, měla totiž omrzliny. I když nejsou zrovna hezké na pohled, nemusí proto člověk hned uléhat do postele. Jak jednou kráčela celá shrbená přes město, potkala Almu. A ta se hned ptá: „Co je s tebou, Augusto, že tak špatně chodíš?" Augusta jí hned vypráví, jaké má bolesti. Ale pro Almu to nebylo nic nového a odpověděla jí: „Omrzliny? To mi vůbec nemusíš říkat. Ty znám, ty bolí! A jak ty bolí! Ba ne, jak ty bolí, jak bolí ty!"

V následující básničce jsou spojení „åu, ou" opět dobře patrná:

Kdo má klobouk a k tomu má chléb a má k tomu dost peněz, ten se má dobře.

Kdo má ještě čerstvou chuť do života, přes den se pořádně nadře a v noci se pěkně vyspí, tomu to prospívá.

Kdo má rozpáraný šev a se ženou má svou nouzi a kvůli tomu má vztek, tomu je třeba dobré rady.

Redakční uzávěrka pro příští číslo je 30. srpna 2013. Prosíme o dodržení!

*V originále chebským nářečím.*

Přišel jsi jako cizinec do mého domu, když nás všechny hnali pryč z domova. Co jsi nikdy nezískal, jsi si vzal, a jsi teď pánem všeho, co zůstalo. A zatímco se já halím do hluboké bídy, ty se koupeš v hojnosti cizího bohatství.

Copak na tebe ze svého tichého výklenku přísně nehleděl obraz Spasitele? Ještě jsi našel chléb na mém stole, víno ve džbánu, ve sklepě ovoce a zelí. Ach, zatímco já mrznu ve studené podzimní bouři, ty trháš poslední hrušky ze špalíru.

A má pole, jež mi nesla úrodu, jsi vydal napospas bodláčí a trní. Nehrozí ti snad o bouřkových dnech z blesku a hromu spravedlivý hněv? Neboť zatímco já strádám v dalekém kraji, hnije snop, který jsem ještě svázal já.

Pro kratochvíli ti nebylo líto leckčeho, a přece na tom viselo celé mé srdce. Co jsi udělal s dopisy v truhle a co s podobiznou mých rodičů? Řádil jsi s nenávistí a divokou chtivostí tam, kde jsem já celý život střežil to, co mi bylo drahé.

Dokážeš, opilý mým vínem, odpočívat na smrtelném loži mého praděda? Necítíš svůj život jako hanbu? Necítíš ve svém jednání hřích? Nikdy tě nenapadlo, že tě znenadání ve spánku může zachvátit Bůh, aby tě potrestal?

Maria Hauska

Jedna vysídlená žena si tehdy od zraněné duše odepsala žal, zármutek a svůj bezmocný hněv nad českým zločinem vyhnání z milovaného domova. Mezitím horlivé úsilí o „usmíření" postrádá vztah k bezpráví a krutému dění oné doby.

Ernst je opravdu rád, že se po smrti dostal do nebe. Jenže už druhý den se tam znenadání objeví čert a mává bičem. Ernst je šokovaný: „Co tu chceš, vždyť jsem přece v nebi. Zmiz!" Čert se škodolibě šklebí: „Ty už nejsi v obraze. Oddělení bylo zrušeno. My máme teď 'integrovaný jednotný záhrobí'!"

Paní Meierová (Meierka) nadává sousedce: „Tvůj kluk nemá žádnou výchovu. Včera mi zase řekl 'stará vetešnice'." Ta je celá pobouřená: „Ten uličník, ten mizera, tomu já dám! Kolikrát jsem mu už říkala, že nemá lidi soudit podle vzhledu!"

Opilec se zapotácí do tramvaje. Nějaká stará bába se nad tím strašně rozčiluje a nadává jako vrabčák na střeše. Ale opilec si nenechá nic líbit a odsekne: „Poslyš, ty stará straš­idlo, já budu zítra zas střízlivý, ale ty si tu svou drzou hubu budeš muset nechat navždycky!"

Franz přichází domů z práce: „Panebože, to byl dneska zase den! Jsem úplně na dně. Myslím, že si ještě na hodinku zajedu na koni, abych se trochu vzpamatoval." Na to jeho žena: „To se ale budeš muset pěkně držet, kůň už se dnes třikrát vzepjal..."

*V originále chebským nářečím.*