⟵ věta pokračuje z předchozího listu

Tento básník pověstí a vlastivědný badatel Kaiserwaldu patřil ještě k té generaci učitelů, pro něž bylo samozřejmostí ve službě domovině vydolovat její duchovní poklady a uchovat je pro budoucí generace. Johann Hahn byl svou literární činností i svou prací pro muzeum v Horním Slavkově toho vzorným příkladem.

V červnu: 8. (so) Nov 14. (pá) „Ovčí zima", několik dnů kolem poloviny měsíce 21. (pá) Začátek léta, slunovrat, nejdelší den v roce 23. (ne) Úplněk 24. (po) Svatojánský den (svobodná noc, věštebná noc; slunovratové, svatojánské ohně) 27. (čt) Den sedmi spáčů (Sedm svatých pastýřů v Efesu), lidové rčení: „Prší-li dnes, prší sedm týdnů." 29. (so) Sv. Petr a Pavel (bouřkový den!) Svatý Vít (15.) mění čas, vše se obrací na druhou stranu (druhé pololetí) – Svatý Víte, žeň bouřky pryč! – Je-li od Petra a Pavla (29.) do svatého Vavřince (10. 8.) horko, zůstane zima dlouho bílá. – Lidská mysl a červnový vítr se mění často a rychle.

V červenci: 8. (po) Nov 10. (st) Den sedmi bratří (Sedm synů mučednice Felicity) 22. (po) Úplněk. Den Máří Magdalény, začátek vrcholně letních veder, „psích dnů", které trvají až do svátku sv. Bartoloměje (24. 8.) 24. (st) Kryštof, patron řidičů 26. (pá) Den svaté Anny (Anenská pouť) Jak se chovají sedm bratří, tak to má zůstat čtyři týdny. – První hruška přichází o Markétě (20.), poté všude začíná sklizeň. – Je-li o Jakubovi (25.) sucho, bude zima tuhá. – Jakmile mine svatá Anna, přichází chladné jitro.

* * * * * * *

Životní moudrost A když se ohlédneme za svým životem, za mnoha lety, jež nám Bůh daroval, pak můžeme v knize vzpomínek číst: Bylo to přece všechno vlastně krásné.

Obloha je vysoká a tvrdě ocelově modrá ...

Teď pomůže už jen čekání – i rosa milosrdných nocí rychle mizí.

Když slunce stojí v poledne, nemilosrdně jasné, a horko se chvěje nad poli, šíří se do daleka ticho.

Ztichne, co touží po naplnění. A zatímco se stébla naklánějí, proudí veškerá síla do plodu.

Rolf Nitsch (1920–1984), chebský spisovatel

věta pokračuje na dalším listu ⟶

[obr] Ženy z Horního Slavkova (Schlaggenwald) v chebském kroji (13 dam).

Po našich setkáních v roce 1950, 4. června v Buchloe a 17./18. června v Roßhauptenu v Algavsku, se rok poté, 4./5. srpna 1951, konalo v Goldbachu u Aschaffenburgu opět krajanské setkání. Mezi četnými návštěvníky byli i členové naší domovské Gmoi, „Eghalanda Gmoi z' Schlaggenwald" (Chebská pospolitost Horního Slavkova), ve svém tradičním, ozdobném kroji, v tomto krásném městečku na řece Mohan. Skupinka dam se radovala ze shledání a vesele se postavila ke společné fotografii.

Sedící vpředu zleva: Anna Völkl, manželka Rudolfa Völkla, knihkupce na náměstí, Anna Dietrich, hostinská z hostince „U Chebana", Marie Kühnhackl, majitelka obchodu na Füßlplatzu, vedle ní neznámá paní; stojící: osoba neznámá, Berta Jakob (provdaná Gareis), dvě neznámé, Marie Ruppert (dcera soustružníka), neznámá, Johanna Gaßner („Turmhanni", bydlela ve věžnici kostela sv. Jiří), 3. zprava, Marie Schröck (ze Slepé uličky), paní na pravém okraji bohužel už neznámá.

Ženy označené jako „neznámé" byly samozřejmě doma dobře známé! Vzpomínky blednou – bohužel! Obě fotografie z Gmoi poskytl krajan Herbert Jakob, Groß-Umstadt.

Josef Hofmann, chebský nářeční básník a vlastivědný badatel, narozen 19. 3. 1858 v Karlových Varech (Karlsbad), zemřel 21. 6. 1943 tamtéž.

Jablkový závin

Když jsem byl klukem, měl jsem starého strýce, starého mládence, který se jmenoval Wastl. A když byl svátek, zůstával u nás vždycky na oběd.

Jednou jsme měli po masitém jídle ještě jablkový závin, a tomu strýci opravdu chutnal. „Taky si ho jednou udělám, Pepe," řekl mi, když odcházel domů.

A skutečně! Když jsem k němu brzy nato přišel, právě jedl máslovou housku posolenou solí, hned potom natvrdo vařené vejce, pár rozinek a mandlových jader a nakonec ještě pečené jablko. Ach, vypil k tomu ještě i hrneček mléka. A mně dal ode všeho také trochu.

„Proč to jíš všechno tak zmateně dohromady, strýčku Wastle?" zeptal jsem se.

„Víš, milý chlapče," odpověděl, „já jsem prostě starý mládenec a s vařením si moc nerozumím. Všechno to trvá příliš dlouho, než je to hotové, a k tomu ještě potřebuješ dřevo a uhlí. Proto jím tyhle věci tak, jak jsou; v žaludku se to stejně všechno smíchá. Hlavní věc je, že je člověk spokojený... Víš, co jsme teď snědli, my dva spolu?

Jablkový závin!"

*V originále chebským nářečím.*