Když k vám do domu přijde tento první letošní Heimatbrief, máme už za sebou leden – měsíc svou povahou tuhý a zimní, který naši předkové proto nazývali také „Hartung“ (tuhý měsíc). Jméno dostal od dvoutvářného římského boha Jana (Januse), který jednou tváří hledí do minulosti a druhou do budoucnosti... Od té doby, co Gaius Julius Caesar zavedl roku 46 př. Kr. nový, juliánský kalendář, se leden posunul z jedenáctého na první místo mezi našimi dvanácti měsíci. Ale to jen na okraj.

Čtyřicet dní po narození Krista uzavírá církevní svátek Hromnice (2. 2.) definitivně vánoční sváteční okruh. Když měl hospodář na venkově dobře zajištěné zásoby krmiva pro dobytek, mohl se spokojeně opřít, protože: „O Hromnicích ještě polovina krmiva – pak ti nebude scházet mléko ani máslo.“

Letos sahá masopust, u nás také zvaný „Fasching“, hluboko do měsíce února. Bláznivé veselí, počítáno od 11. 11. předchozího roku, prý zase trvá příliš dlouho, stěžuje si nejeden mrzutý současník. Otrlým „karnevalistům“ a vytrvalým pijanům se naopak ta veselá doba bude zdát příliš krátká. Vyhovět jednou každému – to se nikdy nepovede!

Nám Chebanům se s dobrým úmyslem přezdívá, že jsme „docela snesitelný národ“, který umí i slavit. Vzpomínky na masopust doma to potvrzují. Veselost se ovšem nedá naučit, musí vycházet ze srdce, aby k srdci i došla; je to dar. V každé společnosti a v každém spolku bývalo mnoho veselých duší, které svou dobrou náladou při každé příležitosti nenuceně a s vtipem uměly nadchnout publikum. Neměly nic společného s těmi baviči, kteří vtip snadno zaměňují za netaktnost a sami se musí smát, protože ostatní rozesmát nedokážou. Známe je dostatečně, například z televize. Tehdy byl humor našich „umělců“ opravdový, vycházel z nitra a nemohl urazit, protože vždy zůstával v mezích slušnosti. Nepotřebovali šaškovskou čepici a za své vystoupení na spolkových a domácích plesech, na jevišti nebo v masopustním průvodu nedostávali zaplaceno! Rýmovali a vyprávěli, zpívali a recitovali, mimovali a gestikulovali, a z očí jim vždy blýskalo šibalství, které jim vkládalo slova do úst a strhávalo všechny s sebou.

Ještě něco jiného. Poslední týdny s krátkými, dosti pošmournými dny a dlouhými nocemi ledaskomu ležely na náladě a probouzely touhu po více světle a teple. Doufám, že jste našli chvíli na čtení nových knih, na poslech dobré hudby, na hraní si s vnoučaty, na trochu proběhnutí či poposedávání, a že jste měli čas se zastavit, přemýšlet, vzpomínat a nabírat síly na další cestu.