Bohoslužba obou konfesí byla hojně navštívená, stejně tak hlavní shromáždění.
Krajané coby pozdní přesídlenci vyprávěli zajímavé věci z doby, kdy jsme my vyhnanci už domovinu opustili. Došlo tak k čilé výměně myšlenek a zážitků s bývalými obyvateli Nového Sedla, Bečova, Bošířan a dalších míst.
V neděli v hale 7 vládl pestrý čilý ruch. Nabídka informací a podkladů byla víc než bohatá, stejně jako pochoutek z českých krajů: koláče, pravé karlovarské oplatky a drobenkový koláč.
Jak bylo slyšet, má se Sudetoněmecký den 2011 opět konat v Norimberku.
[obr] ST 2010 in Augsburg: In Halle 5 freuten sich über das Wiedersehen und tauschten Erinnerungen aus, v.l.: Franz Pöttig, Weilheim i.OB; Ewald Weinhart, Roßhaupten; Heinz Wesp, Landau a.d. Isar; Günter Fechter, Gfell-Sonnefeld. Helga Fechter „schoß“ das Foto, Annemarie Pöttig traf sich mit ihren Landsleuten aus Duppau. Die Halle war zu dieser Stunde noch wenig besucht. Viele Gäste nahmen an den Ansprachen der Repräsentanten in der Schwabenhalle teil.
Bundesvorsitzenden der SL Franz Pany und den weiteren Verlauf berichteten Presse, Rundfunk und Fernsehen zwar sachlich, jedoch nur in kurzen Beiträgen.
Waren am Sonntagvormittag in Halle 5 (Heimatgebiet Egerland) die Tische nur dünn besetzt, füllte sich nach Gottesdienst und Hauptkundgebung in der Schwabenhalle noch so manche Reihe. Offenkundig fällt die Besucherzahl in Augsburg immer etwas geringer aus als in Nürnberg. Der „Stammtisch“ blieb mit gerade mal sechs Teilnehmern unterbesetzt. Einige hatten kurzfristig absagen müssen. Es hätten ruhig ein paar mehr sein können! Die bedauerlich geringe Resonanz hat ihre bekannten Ursachen: Viele, leider zu viele Landsleute aus der Erlebnisgeneration sind schon in die ewige Heimat eingegangen, andere erkrankt und nicht mehr reisefähig, manche fühlen sich den Mühen weiter Wege nicht mehr gewachsen. Ebenso ist nicht zu verkennen, daß es – von einigen Ausnahmen abgesehen – nicht gelungen ist, unsere Nachkommen als Bekenntnisgeneration für unsere Anliegen zu gewinnen und einzubinden.
Einige Einzelheiten verdienen noch Erwähnung:
Viele Besucher des ST reisten mit Omnibussen an; es mögen an die 60 gewesen sein.
Der Gottesdienst beider Konfessionen war gut besucht, ebenso die Hauptkundgebung.
Landsleute als Spätaussiedler berichteten Interessantes aus der Zeit, als wir Vertriebene bereits die Heimat verlassen hatten. So kam ein reger Gedanken- und Erlebnisaustausch mit ehemaligen Bewohnern von Neusattl, Petschau, Poschetzau u.a. zustande.
Buntes Leben und Treiben herrschte am Sonntag in Halle 7. Überreichlich war das Angebot an Informationen und Unterlagen, aber auch an Köstlichkeiten aus böhmischen Landen: Kolatschen, echte Karlsbader Oblaten und Streuselkuchen.
Wie zu vernehmen war, soll der ST 2011 wieder in Nürnberg stattfinden.
(Cestopisná zpráva)
Bylo to napjaté očekávání nových dojmů, anebo se v nás přece jen znovu ozvala stará, hluboká touha po domově, co nás pohnulo koncem dubna zúčastnit se krátké cesty do Česka (pardon: do Čech)? Ať tak či onak, mohli jsme se připojit ke skupině krajanů z Doupova a okolí, kteří chtěli znovu navštívit své domovské, stejnojmenné pohoří. Kromě toho měla autobusová jízda vést i do krajů, jejichž bližší poznání nám tehdy jako mladým lidem před vyhnáním zůstalo odepřeno. Návštěva mého užšího domova v okrese Loket nad Ohří (Elbogen a.d. Eger) však bohužel plánována nebyla.
Rychlík IC nás rychle dovezl do franské metropole, poté nás rychlospoj svižně přepravil do Chebu (Eger). Tady si vynutil delší zastávku stále chybějící přímý spoj do Karlových Varů. No dobrá, byli jsme prostě v jiné, nám zcizovělé zemi. Toto příhraniční pásmo zvané Euregio Egrensis vykazovalo své nedostatky i v jízdním řádu! (Kolem dosud tak euforicky vychvalovaného přeshraničního rozvoje se i mediálně podivně odmlčelo!)
Po více než hodině jsme konečně pokračovali pražským rychlíkem. Kolem nepřehlédnutelně ošklivých území těžby uhlí, pohodlně podél údolí ještě mladé Ohře, přes stanice Sokolov (Falkenau) a Chodov (Chodau) jsme za necelou hodinu (na 40 km), zato přesně, dorazili do cíle naší cesty, perly lázeňského trojúhelníku: do Karlových Varů!
Nádražní budova nabízí pořád stejně sklíčený pohled, prostředí fatálně připomíná staré časy Říšských drah. Horní nádraží, na konci druhé světové války částečně zničené, dříve zvané „Buštěhradské", stále čeká na dávno splatnou obnovu. „Zde se host odvrací s hrůzou," dalo by se soudit (Schiller). Češi potvrzují mohutný ruský vliv v hospodářském životě bývalých světových lázní. Rubly nových boháčů zjevně plynou do rozvoje jiných dopravních prostředků, vždyť pohodlná tryskáčová letadla z Moskvy mezitím přistávají v nedalekém Olšových Vratech (Espenthor) pod zříceninou hradu Andělská Hora (Engelhaus). Malý autobus nás dovezl do blízké městské části Březová (Pirkenhammer) v údolí Teplé, kde nás přátelsky přijal hostinec „Stará mlýna" (Starý Mlýn).
Následující ráno, byl to Prvního máje, počasí, navzdory všem předpovědím, s námi a našimi plány myslelo dobře. Jeli jsme, sledujíce mnohé zákruty Ohře, dolů až do Kyselky (Gießhübl-Sauerbrunn). Lázeňský areál podél nábřežní silnice připomíná ruinu: prkny zabedněná okna, opadaná omítka, sesuté střechy. Silně poškozenou kupoli bývalé kolonády kryje plastová fólie. Lázně vděčily za svou celosvětovou proslulost svobodnému pánu Heinrichu von Mattoni (1830–1910). Úzká silnička se vine východním směrem do kopce. Šli jsme po ní, kolem moderní stáčírny minerálních pramenů „Mattoni" (alkalická kyselka), až do Dolní Lomnice. Tam upozorňuje zákazová cedule na vojenský cvičný prostor v Doupovských horách, přístupný jen v omezeném rozsahu se zvláštním povolením české vojenské správy.
Z místa, kde stávala bývalá vesnice Sachsengrün, která jako mnoho jiných obcí padla za oběť srovnání se zemí, se otevírá hustě listnatými dřevinami zarostlý široký kotlinovitý terén, na jehož svazích a dně se až do poloviny padesátých let nacházelo městečko Doupov. Ve svahu dole stála také, lemovaná statnými buky, osaměle v polích buková kaple „Maria pomoz", která byla kdysi cílem mnoha prosebných procesí a snad podobná i naší („velké") kapli svatého Josefa – na cestě ke svatému Florianu. Tam, kde nyní holé větve vysokého a mohutného, sukovitě starého buku čnějí do nebe jako v obžalobě, konali přijevší krajané, jako při každé návštěvě, se zpěvem a modlitbou pobožnost. Na tato místa upomíná mariánský obrázek na kmeni buku a pamětní kámen.
Dorazili jsme na dno údolí. Autobus zastavil na místě, kde kdysi bývalo náměstí. Z rodného města mé ženy nezbylo kromě skromných zbytků zdiva nic víc, hledání stop domů a usedlostí, zahrad a hrobů bylo většinou marné. Po nerovném terénu, léta rozorávaném granáty a rozrytém pásy tanků, se člověk pohybuje na vlastní nebezpečí. Náš zesnulý krajan Fritz Götzl byl podle vlastního vyjádření v polovině padesátých let přítomen jako český voják u toho, když dělostřelectvo vzalo obec pod palbu jako cvičný cíl a z velké části ji zničilo. (Viz také příspěvek „Lauterbach-Duppau, jeden osud" v Heimatbriefu č. 1/2002!) Mezitím se o tomto pohoří mluví i jako o možném konečném úložišti radioaktivního odpadu z jaderných elektráren!
Český průvodce, který dobře mluví německy, nás napomenul, abychom zůstávali na rozeznatelných cestách. Důvod: nedávno zde cvičila belgická jednotka NATO a používala ostrou munici; přitom prý byly některé střely nevybuchlé a už se nenašly.
Poté se autobus namáhavě soukal příkrým svahem Dürmauler Bergu vzhůru na Johannisberg (744 m), který nás odměnil pěkným kruhovým výhledem do dálky. Při zpáteční cestě do Březové jsme si udělali krátkou zajížďku do Rájova (Rodisfort) a obdivovali dřevěnou krytou mostní konstrukci přes Ohři ze 14. století. Večerním středem dění ve Staré mlýně bylo pečení buchet účastnicemi zájezdu.
Doupov, 570 m n. m., vzdušnou čarou jen 26 km od našeho Horního Slavkova (584 m u nádraží), měl roku 1930 asi 1500 obyvatel (3300), z toho vždy jedno procento Čechů, byl sídlem okresního soudu a měl známé klášterní gymnázium s internátem.
Geologicky v období třetihor (miocén, oligocén), tedy asi před 25 miliony let, ovládala oblast jižně od Krušných hor 2000 m vysoká kuželovitá sopka. Její výbuchy (erupce) vytvarovaly celé čedičové pohoří a zanechaly kráter (kalderu) o průměru asi 5 km. (Čedič je tmavá, těžká vyvřelá hornina.) Nejvyššími vrcholy jsou dnes: Hradiště (Burgstadl, 934 m) a Pustý zámek (Ödschloß, 925 m); náš domácí Krudum v blízkém Slavkovském lese (Kaiserwald) dosahuje jen 838 m.
Následující den, byla neděle, nás měl zavést až do Mostecké pánve. Čekali jsme na svůj autobus u říčky Teplé.
Poklidné, krotké šplouchání tohoto širokého potoka nesmí klamat: jeho občasné povodně sužovaly a pustošily především Karlovy Vary. Teprve stavba přehrady v letech 1931 až 1935 zkrotila divoké výboje Teplé. Kolem impozantní vodní stavby jsme pomalu projeli. Hráz je 220 m široká a 30 m vysoká, délka nádrže dosahuje podle stavu vody až 3 km. Respekt! Přes Ostrov (Schlackenwerth) a Klášterec (Klösterle), kolem Kadaně (Kaaden), jsme dorazili do Chomutova (Komotau), kde jsme se zúčastnili bohoslužby v děkanském a farním kostele Nanebevzetí Panny Marie.
Mladý duchovní nás očekával a přivítal německy. Představil nás ostatním věřícím. Jako skupina jsme obsadili volná místa, abychom svou účast zdůraznili, pokud možno, i hlasitě zpěvem. Sborový zpěv a varhany doprovázely liturgii v českém jazyce. Významné texty a modlitby, jako Otčenáš, kněz opakoval latinsky (podle tridentského ritu), takže jsme se my, ještě znalí církevní latiny, mohli přidat a sledovat průběh. Tím mše získala zvláštní, slavnostní nádech. Jemné gesto, hezky provedeno! Krátká májová pobožnost u bočního oltáře ukončila bohoslužbu v pozdně gotickém halovém kostele.
V tuto nedělní dopoledne byla jen mírně navštívená, což sotva překvapí, vždyť převážná část obyvatelstva se nehlásí k žádnému vyznání; jen asi 20 % je orientováno křesťansko-katolicky, a nachází se tedy v diaspoře. Země by vlastně potřebovala misii, což by se u zatvrzelých „nevěřících" setkalo s malou odezvou. Ale ruku na srdce: jak to vypadá u nás? Mimochodem: přítomní Němci, kteří v domovině zůstali, se jako takoví nedali poznat.
## War es Fernweh ...
(Ein Reisebericht)
Mit der gespannten Erwartung neuer Eindrücke, oder regte sich doch wieder das alte, tiefgründige Heimweh, die uns bewogen, Ende April an einer Kurzreise in die Tschechei (pardon: nach Tschechien) teilzunehmen? Wie dem auch sei, wir konnten uns einer Gruppe von Landsleuten aus Duppau und Umgebung anschließen, die erneut ihr heimatliches gleichnamiges Bergland aufsuchen wollten. Außerdem sollte die Busfahrt in Gegenden führen, deren näheres Kennenlernen uns damals Jugendlichen vor der Vertreibung versagt geblieben war. Ein Besuch meiner engeren Heimat im Kreis Elbogen a.d. Eger jedoch war dabei – leider – nicht vorgesehen.
Der IC-Expreßzug brachte uns rasch zur Frankenmetropole, ein Schnelltriebwagen anschließend zügig nach Eger (Cheb). Hier erzwang der nach wie vor fehlende unmittelbare Anschluß nach Karlsbad (Karlovy Vary) einen längeren Aufenthalt. Nun gut, wir waren eben in einem anderen, uns fremdgewordenen Land. Diese Grenzzone namens Euregio Egrensis zeigte auch im Fahrplan noch ihre Mängel! (Um die bisher so euphorisch gepriesene grenzüberschreitende Entwicklung ist es auch medial merkwürdig still geworden!)
Nach mehr als einer Stunde ging es mit dem Prager Schnellzug endlich weiter. An den unübersehbaren häßlichen Kohlenabbaugebieten vorbei, gemütlich entlang im Tal der noch jungen Eger, über die Stationen Falkenau (Sokolov) und Chodau (Chodov) erreichten wir in einer knappen Stunde (für 40 km), dafür pünktlich, unser Reiseziel, die Perle des Bäderdreiecks: Karlsbad!
Das Bahnhofsgebäude bietet noch immer den gleichen trostlosen Anblick, das Milieu erinnert fatal an alte Reichsbahnzeiten. Noch immer harrt der Ende des Zweiten Weltkrieges teilzerstörte, früher „Buschtiehrader“ genannte obere Bahnhof seiner längst fälligen Erneuerung. „Hier wendet sich der Gast mit Grausen“, so ließe sich urteilen (Schiller). Tschechen bestätigen den massiven russischen Einfluß im Wirtschaftsleben des ehemaligen Weltkurortes. Die Rubel der Neureichen fließen offenbar in den Ausbau anderer Verkehrsmittel, landen doch die komfortablen Düsenflugzeuge aus Moskau inzwischen im benachbarten Espenthor unter der Burgruine Engelhaus. Ein Kleinbus brachte uns zum nahen Ortsteil Pirkenhammer im Tepltal, wo uns der Gasthof „Alte Mühle“(Starý Mlýn) freundlich aufnahm.
Am nächsten Morgen, es war der Erste Mai, meinte es das Wetter, entgegen allen Vorhersagen, gut mit uns und unseren Vorhaben. Wir fuhren, den vielen Windungen der Eger folgend, abwärts bis Gießhübl-Sauerbrunn. Die Kuranlage längs der Uferstraße ähnelt einer Ruine: mit Brettern vernagelte Fenster, abgebröckelter Putz, verfallene Dächer. Die stark beschädigte Kuppel der einstigen Kolonnade bedeckt eine Kunststoffolie. Der Kurort verdankte seine weltbekannte Berühmtheit dem Freiherrn Heinrich von Mattoni (1830-1910). Ein schmales Sträßchen windet sich in östlicher Richtung bergwärts. Wir folgten ihm, vorbei an der modernen Abfüllanlage der „Mattoni“-Mineralquellen (alkalischer Sauerbrunnen) bis Unterlomnitz. Dort weist ein Sperrschild auf das Manövergelände im Duppauer Gebirge hin, das nur mit besonderer Genehmigung der tschechischen Militärverwaltung in beschränktem Umfang zugänglich ist. Vom Standort des ehemaligen Dorfes Sachsengrün aus, das wie viele andere Orte der Einebnung anheimfiel, öffnet sich der von Laubgehölzen dicht überwachsene weite Talkessel, an dessen Hängen und Sohle sich bis Mitte der fünfziger Jahre die Kleinstadt Duppau befand. Hangabwärts stand auch, flankiert von stattlichen Buchen, allein in der Feldflur die Buchenkapelle „Maria hilf“, die einmal Ziel vieler Bittprozessionen und unserer („großen“) St.-Josephs-Kapelle – auf dem Weg zum Florian – wohl ähnlich gewesen war. Dort, wo jetzt die kahlen Äste einer hohen und mächtigen, knorrig-alten Buche wie anklagend in den Himmel ragen, hielten die angereisten Landsleute, wie bei jedem Besuch, mit Gesang und Gebet eine Andacht ab. Ein Marienbild am Stamm der Buche und ein Gedenkstein erinnern an diese Stätte.
Wir erreichten den Talgrund. Der Bus hielt an der Stelle, wo einmal der Marktplatz gewesen war. Von der Heimatstadt meiner Frau ist außer von kärglichen Mauerresten nichts mehr übrig, die Suche nach Spuren von Haus und Hof, von Gärten und Gräbern meistens vergeblich. Man bewegt sich im unebenen Gelände auf eigene Gefahr, das jahrelang von Granaten umgepflügt und von Panzerketten zerwühlt wurde. Unser verstorbener Landsmann Fritz Götzl war nach eigenem Bekunden Mitte der fünfziger Jahre als tschechischer Soldat zugegen, als die Artille-
věta pokračuje na dalším listu ⟶
Rozdělení textu na listy je odhad — text může o odstavec přetéct na sousední list. Původní znění vlevo je vždy přesné.
Klikni na větu a ukáže se, kde na skenu stojí. Zvýrazňují se celé řádky, ne přesná slova — místo je tedy přibližné.